VOCE DISSONA.

Vyprahlá odlehlá draha, úporný smutek v nich leží,

jak zlý by v nich bytoval s pekla spratky;

bleskem rozčíslá sosna rozpadlou katovnu střeží

a teskné křižovatky.

S krákotem přeletí havran. Mrtvo a pusto; ni ruchu.

Sad kopřiv čpí ožehle s chaty prahu,

slehlé na křížných cestách pod sprahlou travkou tlí v puchu

zde hroby samovrahů.

Umlklé osudy vzdorem ponurým nebe až děsí,

jež tuší zoufání klamavé strže,

běs kdy záhuby na hruď zjitřenou zmíjí se věsí,

nůž, smyčku v rukou drže.

Hlodavé bolesti spí tu? Lepšího záhrobí tucha?

Spí citů zlotřilých zvrhlá tu lůza?

Tulák mimo jde, srdce k hrdlu mu v poplachu buchá,

hruď mrazí svůdná hrůza...

Záhadné stíny mlčících nocí v chlad sinavých zoří

sem, odtud po mezích tíhnou hnavě

– mlhy bouřemi vzduté z tajemných bolestí moří? –

a pláčí ustydavě – –