VOCE LUGUBRI.

Němy jsou zvony Velkého pátku,

mlčí truchlé zpěvy,

umlkly pašijí bolestné výtky,

tupý rachot dřeva – –

Kříž černý starobou tu před oltářem leží

a tělo Syna člověka tlí na něm ubodané,

krev ustydlá z ran tmavých olovem mu kane,

mráz smrti po stuhlých se údech sině sněží.

Jak pohozen tu leží na dlažicích,

jak ukopaný, zlobou ušlapaný,

v prach vmetený, han hněvu ve psí daný

od rodných bratří, s kletbou zla se psících.

V apsidě siré smutkem truchlí oltář holý,

jak ruka žoldácká by byla orvala mu svatá plátna,

a nad ním rozpryskaná archa věk památná:

Hle! Mistr se dvanácti v pozástolí

Zákona nového hod lásky strojí prvý

i Miláčku i zrádci Tělem Svým a Krví.

Však není povržen ten svatý kříž.

Kdo žitím usouženi, kolem poklekají

a lítostivě kloní těžké hlavy níž,

ran jizvy suché rtem až na krev znova zulíbají.

V nich chápu tajemství, div srdce nepuká mi bolem.

Ta černá roucha neleká mne nad oltářním stolem,

jen z toho děs mi: k čemu halí ony tuhé, mrtvolně tuhé rysy?

Kdo klame tu mou duši, zrakům na odpory:

Ne hrobů tajemství, dnes taje života tu zvíš!

Mráz obav bolestných se v úžeh touhy zvědné mísí...

Dne tajemství když týčí temnou záhadou se výš,

zrak na něm lpí a hrdlo rdousí úžasů mi svory,

jak v tmy bych padal s mraků, hlubin rozbádaných nad údolem – –

Již padá roucha, chrámu opona v dvé roztrhla se kdysi,

taj života se jeví – opět bolů těžký kříž!

Jsem pod úderem blesku v bouři nalomeným stvolem.

Živote, Velký pátku velkého týdnu Věčnosti,

v jho tobě se klaním u pokoře,

líbám svůj kříž, než nad hrobu temností

dnem velebným bílé soboty vzkříšení svitne zoře!

Zrak v slzách, v slzách věčnou lampu hledá.

Jen temno posmoudlé, jak doutná po kahanu,

co nad mrtvolou hasne vzdechů ve průvanu,

teď ústrašno... i sirou noc až děsí tváře bledá.

Svěc žlutých dvanáct doplanulo na trojhranu,

jen za oltářem choru odsvit utajený

se tetelí a mžiká, toužně rozechvěný,

ven vytrysknout a zjasnit chrámu jarně vlhké stěny – –

Naděje, nehaslá jitřenko našich dnův,

plaň u Velký pátek života v útěchy svitu,

jak po temných hodinkách bílá svíce plá

vstříc zněmělé touze modliteb z apsidy v poúkrytu!