VOCE SECRETA.

Co v sobě tajíte, černavé tůně

na proudu mrtvém rameni,

v zelených řasách a v bahnitém lůně?

Nad ním si třtiny šumění

ševelí šeptem a leknínů vůně

opojně těžká k omdlení

nepohnutě leží v dusném vedru –

kam v hloubku lana dužnatých stvolů

pod cudných květů lupení

srdce mi táhnou dolů,

kdyby se nechvělo, hluboké tůně

co hnusu tají v bahnitém lůně

na proudů mrtvém rameni...

Rusalky zelených vlásků, smích na rtu, sníh na vábné líci,

zurčivým smíchem sem hochy kdys lákaly při měsíci,

na smrt by líbaly je a zrádně pak rdousily kšticí?

Vodou prosáklý mužík v tůň s chechtotem na svůj snad svátek

pod pokličky tam střádal si dušičky nekřtěňátek,

zlobou až sípal tlum bab? – To kolkolem hlavaté vrby

svistivým smíchem si zlým až ztřásaly zdoupnalé hrby!

Tesklivý pláč ale pod vodou zněl, chvěl se vodníkův statek:

siroty tlumený vzlyk prsů žádal si zrazených matek...

Za nocí světlých se hladinou mihnou jen stíny teď mloků,

odráží hvězdný se třpyt – svit lampičky v mrtvoly oku...

Tajemně dumá či spí němě nehybná hladina snící.

Vleklé mlhy se po ní v slz navlhlém rubáši táhnou,

duchových dlaní si vzmachem v stín rákosí hledavě sáhnou –

plyne jím zaleklý vzdech, tichem táhle se tetelící..

Bludiček zamží se roj – kmit nad rakví pohřebních svící.

Ze shnilých kořání v šer plaše tryskají, tíhnou a skáčí;

nad utopenců se hrob vír ohnivý snáší a stáčí,

jimž písek a bahno tmou dávno zalilo strnulé zraky,

do kostí ožraná žebra kde hostí jen líné raky:

vyjedli srdce i rty i ubohé ohryzli ruce –

křehké jen třtiny se křeč chytla zoufale ve smrtné muce...

Na nimi chvěje se třtí, slz rosou květy zde pláčí...

Hladiny tmou – viz! – leknínů terč jasem bělostným svítí

z kahanu listů v tmy noc; cudným plamenem nad zrádnou sítí

omamně dýchá a voní, pel roní, z vod zářivě tryská,

jež pod ním hnilobně páchnou; dno mrví bahniska slizká –

vyvře bublina z nich a plaskne nad hladí hluše,

jak by se v bahnu tom dole zas zalknula sklamaná duše...

Světýlek sinalých kruh z tmy nad vodou tančí a blčí –

černavá tůně však němá jen zarytě mlčí a mlčí.

Co v sobě tajíte, zamlklé tůně

na proudu mrtvém rameni,

v zelených řasách a v bahnitém lůně,

nezradí třtiny šumění...

Nad hladí němou leknínů vůně

opojně těžká k omdlení

nepohnutě leží v mrtvém vzduchu...

U břehu vetchá loďka již hnije,

v trav skrytá bujné zeleni,

zlomené veslo slizem se kryje:

nezčeří více hlubokou tůni

vod hnijících dne na výsluní

na mrtvém proudu rameni.