VODA KŘTICÍ.

Stanul jsem na mostě nevysokém,

pod nímž říčky proud se bystře pění,

hledím k říčce přívětivým okem:

Tebou, vodičko, jsme byli křtěni!

Od těch dob uběhlo mnoho roků,

řečiště tvé bylo by jich plno –

ač se měníš v ustavičném toku,

přec se k tobě hlásím, kalná vlno.

Všecky vody stejné máte soudy,

nepostojíš, rychle spěcháš v dáli –

rci mně, kam se poděly ty proudy,

z nichž mou křticí vodu nabírali?

Proletěly asi bujným kvapem,

sotva že se dotýkaly břehů,

jako mládí, jež se řítí slapem,

aby mžikem prchlo v divém běhu.

Pospíchaly chvatně rodným krajem,

dál co zřely, všecko bylo cizí –

dětství zapadlé se stává rájem,

když i upomínka téměř mizí.

Vrbu, jež se ke hladině chýlí,

podmílaly, snad i skály rvaly,

všude ale nechaly kus síly,

klidnými a moudrými se staly,

až se vrhly v onu náruč šerou,

v níž se všecka voda šmahem ztrácí,

jako život lidský s plnou věrou

v jedno splývá s neúmornou prací.

Bouřlivým se oceánem valí,

prosyceny trpkou solí moře –

na čem jsme si nejvíc zakládali,

rodí nám jen sklamání a hoře!

Vidíš, vodo, to jest konec všeho,

leč co naplat, život jiným není,

nedbej příliš nářku mrzutého,

také tobě kyne vykoupení.

Přijde vítr, na křídla tě chopí,

jako páru k obloze tě zvedne,

budeš mráčkem, jenž se v růžích topí,

jarní slunce k večeru když bledne.

Bude z tebe déšť a sladká vláha,

v níž jest úroda a požehnání –

snad je to již tvoje krůpěj drahá,

jež mi splývá po tlukoucí skráni.

S Bohem, vodo křticí, musím jíti,

slunce zašlo, déšť se zvolna řine:

dobrého co bylo v našem žití,

na zmar nepřijde a nezahyne.