vodárenská věž

snad je krásné město voroněž.

jinde mají hrad a jinde hrdinu.

u nás máme vodárenskou věž

jako ztepilou a křehkou květinu.

je tu ovšem ještě ledacos

i co do krásy a do památnosti.

pod věží však zpívá v dubnu kos,

a pak dokola je zeleň mladosti,

v létě čápi na ni sedali,

hledíš nahoru, je to jak z pohádky,

mlčeliví jen tu klapali

o své radosti, než táhli do dálky.

teď je listopad, a z věže mi

luny kocábka se šine stříbrně

topolovými tu větvemi.

co mi po praze a co mi po brně.

denně pohledem ji políbím

v její stromové a tiché končině –

denně aspoň chvilku o tom sním,

co by mohlo být... sním o domovině.