VODNÍ KOLÉBKA.

Lapena v běhu a poutána k práci

divoká říčka se na kola kácí;

vyběhši hravě z horského zdroje,

v klopotu těžkém teď buší;

musí tam v línou mrtvolu stroje

vlíti svou jarosť a duši.

A nechať k hořké zoufalé vzpouře

vyzývá pomoc vichru a bouře,

nechať se blesků zásvitem vznímá,

nechať se mraků přívalem vzdýmá:

marné tu hrozby, marný tu vzdor,

není už svobodným dítětem hor!

Panštině zisku se protiví darmo!

Samotná není však spiata v to jarmo;

sourodí druzi, hle muži a ženy

u stroje hemží se v píli;

v potu svých tváří a ulopoceny

robotí seč jejich síly.

Kdož si tu všímne při hlučné práci,

venku-li bouře nezaburácí!

Jediná žena v hrozivé mraky

upírá teskně prosebné zraky –

ale tu marný s nebesy spor,

divoká bouře již valí se z hor.

S prvním tu bleskem se ozvala rána;

žena se vzchopí jak vichřicí štvána.

„Dítě, mé dítě!“ rtem zsinalým hlesne,

a již se z budovy řítí

v ústrety bouři, kde z mrákoty děsné

blesky jí na cestu svítí.

Chvatně se brodí přívalem deště,

na hory pádí – cíl daleko ještě!

Síla jí klesá, však živlům se vzpírá,

vnitřní jen bouří srdce jí zmírá!

V zápasu krutém se dovleče v bor,

v kýžený úkryt až k vrcholi hor.

Rokle tam tichá, nechť vítr kol hvízdá,

chýžka z ní hledí jak mlaďátko z hnízda;

za chýžkou hrčí to s mírného svahu,

kolečkem pramen tam točí.

Umdlená žena div dosáhne prahu,

vstoupí a dítko své zočí

v kolébce hrubé, jenž kolečkem hnána,

bujaré, jak ho tam vložila z rána!

S poklidem dobrým dobrého plavce

při hluků bouřných ukolébavce

k životu dorůstá útlý ten tvor,

mateřsky kolébán přívalem z hor!

Nebyly splněny matčiny stesky:

hošík, ten směje se na rudé blesky!

Ani ho neděsí rachoty hněvné –

při hromu tleská si v ruce!

příval mu neschvátil kolébky pevné! –

houpá se čile a prudce!

Pramen a dítko se spolčily hříčkou –

však bude muž kdysi robotit s říčkou!

Společná matka je kojí a sytí

vichrem a bouří k zápasu žití,

zpívajíc: Lokejte sílu a vzdor,

pokud jste volnými dítkami hor!