VODNÍ KVĚTY.

Jsou květy zvyklé na vlhké jen stíny,

na stálou svěžesť křišťálových toků;

pláč slují rosí kořen kapradiny,

a blatucha má slzu v zlatém oku.

Niv slzami jen asfodel se živí

a pomněnka i balšám s mrtvou vůní,

i rákos, jenž se stále třese snivý,

bez vláhy rychle svadnou na výsluní.

Když utržené do kytice domů

je neseš v ruce žárem dlouhých polí,

jim stýská se po tmavých stínech stromů

po rose věčné; je to slunce bolí.

Tak ondy spěje travou nesšlapanou

ve změti keřů, rákosu a sítí,

kde z vousu mechu věčné slzy kanou,

krok půdu stále povolovat cítí:

Na srdce vzpomínal jsem, v trudů změti

jež prahnou po rose jen život celý,

toť vodní květy jsou, jež ze vsi děti

na mezi v slunce žáru zapomněly.