VODNÍ NÁDRŽ.

Z otvoru trubky jak vzdor vytryskne do hříšné výše

a jako vzdor zavile střádaný, rozbit je nehybnem. Tiše

se roztřásní v slzavý déšť.

A krůpěje padají, padají – vzdor mrtvý v zedrané pýše.

V kamenné náručí své je pojme a konejší bassin:

Přijímám nestřídmý vznos, když zpopelněn, ubit a zhasen

již neví, kde hanbu svou skrýt.

Bičují slzy mou hláď; kdo v ní splynul, je smířen a spasen.

Uklidním výčitek hořkost, neboť rozpustím v mihavém varu,

co zůstalo z roubení vůle a v hloubi, co náleží zmaru,

já ukryji milosrdně.

Rozvedu od časna věčno a zbráním jim ve zhoubném sváru.

V měsíčním svitu, když čas, ethernou mlhou se zdvojím,

hrubý kov divošských vzpour se promění mudrctvím mojím

v ladný třpyt kamejí.

Soudcem a smírčím jsem já, rozvádím, ale též pojím.

Plní mě slzavý déšť. Leč jako úsměv, tak je ti

hladina moje, a hravým zdám se být. Nade mnou letí

nízko a rozkošně pták.

A těšitel starostí zlých, nesu drobounké lodičky dětí,

které mě rozmarně brázdí a které jsou veselé tak.