Vodník. (I. U jezera.)

U jezera stála,

bílá roucha prala,

hlasem zpívala.

Pestré stužky plynou,

vábně dívce kynou,

by je stíhala.

V brod šla. Lov jí k hoři.

Z vln se vodník noří,

k jaté hovoří:

„Padla síť. Jsi moje!

Teď-li srdce tvoje

mně se pokoří?“ –

„„Milost! Nech mne žíti!

Ustane-li bíti,

srdce necítí!““

„Se mnou spěj! Nech lkání,

Tobě se, co paní,

říš má kořiti.“

„„Temná je tvá říše,

v hrůzách tvojí skrýše

člověk nedýše.

Vrať mne zase zemi

vznes mne perutěmi

lásky do výše.““

„Tebe mám se vzdáti?

Ne, co vodník schvátí,

to již nevrátí.“ –

„„Mně i sobě k trudu!

Pusť mne, láskou budu

s Tebou jásati.““ –

„Se mnou? Klamná slova!

Co Tvé srdce chová,

vím, Ty bláhová.

Volnost dám-li Tobě,

cíl tvůj v krátké době

náruč sokova.“ –

„„Ne tak! V Tvé též síti

srdce mé se cítí,

nemůž’ ujíti.

Všeho již se vzdávám,

všecko Tobě dávám;

lásku za žití.““ –

„Lásku? Nuž buď volna!

Uschni, slzo bolná,

slast nám vespolná.

Ale zřít Tě zase

nutí v krátkém čase

touha nezdolná.“

„„Přijď, až noční stíny

klesnou na dědiny,

přijď, můj jediný.

Viz ten háj, tam v temně,

ovinou Tě jemně

lokte dívčiny.““

Objal ji kol těla,

líbal v ústa rdělá,

až se zachvěla.

„Dej mi do zástavy

tuto stužku s hlavy,

mou že’s docela.“

Ještě chvíle malá,

na břehu již stála,

v dál již spěchala.

On se za ní dívá,

zvolna hlavou kývá:

„Jej mi nechala.“