Vodník. (II. Boj.)

Hoch šel hledat za večera

svoji milou u jezera.

Hledal a volal dlouhý čas,

v ozvěně slyšel svůj jen hlas,

ve jezerní pak hladině

svůj viděl obraz jedině.

Nebyla tu. Marně hledá.

Však co zde se z trávy bledá?

Roucho to její, padlý sníh.

Kdo smek’ je, milá, s ramen Tvých? –

Na břehu v měkko písčiny

vtlačeny stopy dívčiny.

Byla zde. Proč nečekala?

Vždyť si se mnou slovo dala.

Běda! Tam v rákos chycený

šáteček její červený.

Hrozivě vln se spousty dmou.

Zda-li jste zřely dívku mou?

Temnou píseň vlny pějí,

o bolu a beznaději.

Divoký smích v to zaléhá,

šera se klidem rozléhá.

Na skále, z vod jež vyniká,

přízrak se vznáší vodníka.

Hrůza hochu. Okem kalným

zří naň, volá hlasem žalným:

„Navrať mi, vrahu, kořist svou,

vodníku, vrať mi dívku mou!“ –

„„Vrátit ji Tobě? Zpozdilý!

Já jsem teď její rozmilý.

Viz tu stužku v ruce mojí,

ta ji se mnou v jedno pojí.

Té-li mně vyrveš, přísahám,

nazpět že Tobě děvče dám.

Zmohu-li tě však, chlapče můj,

v jezeru skončíš život svůj!““ –

Měsíc vyplul nad hladinou,

zanechal v ní stopu sinou.

S výkřikem hoch se vrhá v brod,

v pravici zablesk’ dýky hrot.

Před ním tu vodník. Tváří v tvář,

z očí mu srší děsná zář.

„Nuže zahyň, vývrheli!“

Ocel sjela po oceli;

ve vlny klesá z ruky zbraň,

s úšklebkem hledí vodník naň.

„„Prohrál jsi, hochu. Pohledem

posledním pozdrav krásnou zem.““ –

„Dokud síla v páži mojí,

neustanu v tomto boji.“

S vodníkem jinoch zápolí,

smrtí jen zápas povolí.

Teď kdo měl vrch, zas vržen v spod,

oba až mizí v jícnu vod.

Klidno kolem. V lesklé vlny

jasně hledí měsíc plný,

z kterých se v středu hladiny,

vynořil vodník jediný.

Spěchá z vln chladných objetí

ve vroucí náruč děvčeti.