VODNÍK. (II.)

Ráno, raníčko panna vstala,

Prádlo si v uzel zavázala:

„Půjdu, matičko, k jezeru,

Šátečky sobě vyperu.“

„„Ach nechoď, nechoď na jezero,

Zůstaň dnes doma, moje dcero!

Já měla zlý té noci sen:

Nechoď dceruško k vodě ven.

Perly jsem tobě vybírala,

Bíle jsem tebe oblékala,

V sukničku jako z vodních pěn:

Nechoď dceruško k vodě ven.

Bílé šatičky smutek tají,

V perlách se slzy ukrývají,

A pátek nešťastný je den:

Nechoď dceruško k vodě ven.““ –

Nemá dceruška, nemá stání,

K jezeru vždy ji cos pohání,

K jezeru vždy ji cos nutí,

Nic doma, nic jí po chuti. –

První šáteček namočila –

Tu se s ní lávka prolomila,

A po mladičké dívčině

Zavířilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,

Roztáhnuly se v šírá kola;

A na topole podlé skal

Zelený mužík zatleskal.