VODNÍK. (III.)

Nevesely, truchlivy

Jsou ty vodní kraje,

Kde si v trávě pod leknínem

Rybka s rybkou hraje.

Tu slunéčko nezahřívá,

Větřík nezavěje:

Chladno, ticho – jako žel

V srdci bez naděje.

Nevesely, truchlivy

Jsou ty kraje vodní;

V poloutmě a v polousvětle

Mine tu den po dni.

Dvůr Vodníkův prostranný,

Bohatství v něm dosti:

Však bezděky jen se v něm

Zastavují hosti.

A kdo jednou v křišťálovou

Bránu jeho vkročí,

Sotva ho kdy uhlédají

Jeho milých oči. –

Vodník sedí mezi vraty,

Spravuje své sítě,

A ženuška jeho mladá

Chová malé dítě.

„Hajej, dadej mé děťátko,

Můj bezděčný synu!

Ty se na mne usmíváš,

Já žalostí hynu.

Ty radostně vypínáš

Ke mně ručky obě:

A já bych se radš viděla

Tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem

U černého kříže,

Aby má matička zlatá

Měla ke mně blíže.

Hajej, dadej, synku můj,

Můj malý Vodníčku!

Kterak nemám zpomínati

Smutná na matičku?

Starala se ubohá,

Komu vdá mne, komu?

Však ani se nenadála,

Vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již,

Ale byly chyby:

Starosvati – černí raci,

A družičky – ryby!

A můj muž – bůh polituj!

Mokře chodí v suše,

A ve vodě pod hrnéčky

Střádá lidské duše.

Hajej, dadej můj synáčku

S zelenými vlásky!

Nevdala se tvá matička

Ve příbytek lásky.

Obluzena, polapena

V ošemetné sítě,

Nemá žádné zde radosti,

Leč tebe, mé dítě!“ –

„„Co to zpíváš, ženo má?

Nechci toho zpěvu!

Tvoje píseň proklatá

Popouzí mne k hněvu.

Nic nezpívej, ženo má!

V těle žluč mi kyne:

Sic učiním rybou tebe,

Jako mnohé jiné!““ –

„Nehněvej se, nehněvej,

Vodníku, můj muži!

Neměj za zlé rozdrcené,

Zahozené růži.

Mladosti mé jarý štěp

Přelomil jsi v půly:

A nic jsi mi po tu dobu

Neučinil k vůli.

Stokrát jsem tě prosila,

Přimlouvala sladce,

Bys mi na čas, na kratičký,

Dovolil k mé matce.

Stokrát jsem tě prosila

V slzí toku mnohém,

Bych jí ještě naposledy

Mohla dáti s bohem!

Stokrát jsem tě prosila,

Na kolena klekla:

Ale kůra srdce tvého

Ničím neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej,

Vodníku, můj pane!

Anebo se rozhněvej,

Co díš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou míti,

Abych byla němá:

Učiň mne radš kamenem,

Jenž pamněti nemá.

Učiň mne radš kamenem

Bez mysli a citu:

By mi věčně žel nebylo

Slunečného svitu!“ –

„„Rád bych, ženo! rád bych já

Věřil tvému slovu:

Ale rybka v šírém moři –

Kdo ji lapí znovu?

Nezbraňoval bych ti já

K matce tvojí chůze:

Ale liché mysli ženské

Obávám se tuze!

Nuže – dovolím ti já,

Dovolím ti z důly:

Však poroučím, ať mi věrně

Splníš moji vůli.

Neobjímej matky své,

Ani duše jiné:

Sic pozemská tvoje láska

S nezemskou se mine.

Neobjímej nikoho

Z rána do večera:

Před klekáním pak se zase

Vrátíš do jezera.

Od klekání do klekání

Dávám Ihůtu tobě:

A však mi tu na jistotu

Zůstavíš to robě.““