Vodník. (III. Zráda.)

Sešel se vodník s dívčinou

ve tmavém stínu háje.

Měsíčná záře mýtinou,

stromy si šeptají báje.

O lásce sní vše, o blahu,

usnula krutost ve vrahu,

sladkým jen milencem jest,

v duši však ženy bdí lest.

„Hlavu slož v klín můj,“ kázala,

„vodník teď v mojí síti.“

Hravě jej lýčím svázala,

lásky jen pouto on cítí.

„Mocný jsi, slabá pouta mám,

kdybys byl člověk rovný nám,

nebyl tím vodníkem zlým,

na vždy jsi zajatcem mým.“ –

„„Po jiném, dívko, nebažím,

robem Tvým býti žádám,

Tebe-li darem oblažím,

moc svou již v ruce tvé skládám.

Vezmi ten prsten zázračný,

v středu viz démant průzračný,

krůpěj to strnulá v hlať,

síla má! Láskou mi splať.““ –

„Síla Tvá? Můj jsi! Dohráno!

Drábové z úkrytu spějte!

Dlouho naň bylo číháno,

nyní si vodníka mějte.“

Marně chce lýčí strhati,

jímž se dal dívkou spoutati,

na suchu síly je prost,

kouzelný dívce dal skvost.

Spjatého v těžké řetězy

vodníka k městu vedou.

U brány k ženě vítězi,

pozvedl tvář svoji bledou.

„„Vesele, panno, vesele!

Pomstila’s záhy přítele,

dříve než došla Tě zvěsť,

hoch tvůj že utopen jest.““