VODNÍK. (IV.)

Jaké, jaké by to bylo

Bez slunéčka podletí?

Jaké bylo by shledání

Bez vroucího objetí?

A když dcera v dlouhém čase

Matku svou obejme zase,

Aj, kdo může za zlé míti

Laskavému dítěti?

Celý den se v pláči těší

S matkou žena z jezera:

„S bohem, má matičko zlatá!

Ach, bojím se večera!“ –

„„Neboj se, má duše drahá!

Nic se neboj toho vraha;

Nedopustím, by tě v moci

Měla vodní příšera!““ –

Přišel večer. – Muž zelený

Chodí venku po dvoře;

Dvéře klínem zastrčeny,

Matka s dcerou v komoře.

„„Neboj se, má drahá duše!

Nic ti neuškodí v suše,

Vrah jezerní nemá k tobě

Žádné moci nahoře.““ –

Když klekání odzvonili,

Buch buch! venku na dvéře

„„„Pojď již domů, ženo moje!

Nemám ještě večeře.“““ –

„„Vary od našeho prahu,

Vary pryč, ty lstivý vrahu!

A co dřív jsi večeříval,

Večeř zase v jezeře!““ –

O půlnoci buch buch! zase

Na ty dvéře zpukřelé:

„„„Pojď již domů, ženo moje!

Pojď mi ustlat postele.“““ –

„„Vary od našeho prahu,

Vary pryč, ty lstivý vrahu!

A kdo tobě prvé stlával,

Ať ti zase ustele!““ –

A po třetí buch buch! zase,

Když se šeřil ranní svit:

„„„Pojď již domů, ženo moje!

Dítě pláče, dej mu pit!““ –

„Ach matičko! muka, muka –

Pro děťátko srdce puká!

Matko má, matičko zlatá,

Nech mne, nech mne zase jít!“ –

„„Nikam nechoď, dcero moje!

Zradu kuje vodní vrah;

Pakli péči máš o dítě,

Mně o tebe větší strach.

Vary, vrahu, do jezera!

Nikam nesmí moje dcera;

A pláče-li tvé děťátko,

Přines je sem na náš prah.““ –

Na jezeře bouře hučí,

V bouři dítě naříká:

Nářek ostře bodá v duši,

Potom náhle zaniká.

„Ach matičko, běda, běda!

Tím pláčem mi krev usedá:

Matko má, matičko zlatá,

Strachuji se z Vodníka!“ –

Něco padlo. – Pode dveřmi

Mok se jeví – krvavý;

A když stará otevřela,

Kdo leknutí vypraví!

Dvě věci tu v krvi leží –

Mráz po těle hrůzou běží:

Děcká hlava bez tělíčka

A tělíčko bez hlavy.