Vodník. (IV. Ve věži.)

V hlubinách věže již vodník je spjat,

ke kruté odsouzen trýzni,

zahynul ten, kdo mu do rukou pad’,

zahyň on hladem a žízní.

V dědinách jásot a ve vodě shon,

ku díkům v kostel zve věřící zvon,

ve výši šveholí ptáče –

věžného dcera jen pláče.

Což jí je platen teď vodníkův trest,

tím-li hoch milý jí vrácen?

Vodníkem lapen i utopen jest,

dřív než byl škůdce ten chvácen.

Nadarmo matka ji pobízí v chrám.

„Pozdě již všecko, nač děkovat mám?“ –

„„Bůh jen Tě potěšit může.““ –

„Na vždy mi uvadly růže.“

Pod ní tam ve morně hyne ten vrah,

pod jednou střechou s ním nyní.

Pomsty žár chladný v ní udusil strach,

zřít chce, jak trpí, jak činí.

Neváhá dlouho, čas příznivý dnes,

ruče již sstupuje v sklepení děs,

tmou se a úžinou plíží,

morny až dosáhne mříží.

Hrobové ticho a temnota kol,

dech svůj a srdce jen slyší,

se chvěním kloní se nad černý dol,

naslouchá nad hrůznou skrýší.

Nezní však z dola jí žádaný sten,

dlouho ač čeká. – Snad pojal jej sen,

ve vody zanes’ jej čilé,

žalné mu skracuje chvíle.

„Vodníku! Živ-li jsi? – Vodníku, slyš!“

Slyš! – zní to ozvěnou temně. –

„Vodníku! spíš-li ty, anebo bdíš?“ –

„Kdo že, jenž přichází ke mně?

Jsi-li to, vílo, z mých modravých vln,

nesouc mi naděj, jenž zoufalství pln,

nesouc mi pozdrav z mé říše,

paprsek v tmavé ty skrýše?“ –

„Nejsem já víla, jsem věžného dceř,

toužící po prchlém blahu,

nenesu naděj ni pozdrav Ti, věř,

zoufání, kletbu však, vrahu.

Jako mé srdce ať prahne Tvůj ret,

život Tvůj vadni, jak vadne můj květ!

jako mne hoch můj, mé nebe,

vlna již nelíbej Tebe.“ –

„Nelíbej, nekochej, práhniž můj ret,

nechať si vadne mé žití!

Tebe-li slyším, tvůj stín-li jsem zhled’,

blaho jen srdce mé cítí. –

Pro Tebe vrahem i vězněm jen jsem,

pro Tebe vyšel já na zrádnou zem,

pro Tebe trpím a strádám,

u Tě jen dlít za to žádám.“ –

„U mne? – v níž nenávist k Tobě jen plá?

Nerouhej, bídný, se bolu.

V mukách-li těší se mysl Ti zlá,

množíš-li bolest mou spolu?“ –

„Tebe já soužit?! – Chci štěstí jen Tvé,

ve blahu Tvojím zřím blaho jen své;

blahem-li jsou Ti mé strasti,

trýzeň ta jest mi jen slastí.“ –

„Lstivý, tak pomsty chceš zlomiti hrot? –

Nuže, já v svět půjdu širý.

Dvakráte strádej: svých pozbaven vod,

zbaven, že u mne dlíš víry.“ –

„Spravedliv hněv Tvůj je, svatá Tvá zášť;

rychle však vraždil jsem, rychle mne vražď,

učiň, co pomsta Ti velí,

znič mne, jenž činu již želí.“ –

„Dívka já slabá! – Čím Tvůj je mi skon?

Lítost Tvá štěstí-li vrátí?

Zhynout-li můžeš? – Zda zbuzen tím on,

pro něhož musím já lkáti?

Děsná Tvá láska je, cit Tvůj je lež.

Lupiči blaha! Kéž pevná ta věž

na vždy Tě v hloubi své svírá,

věčně ať naděj Tvá zmírá.“ –

„Hoch Tvůj zda ožije? – Pod ruchem vln

z křišťálu zámek můj v suše,

zavřených nádob on ze zlata pln,

klenoty v nich, lidské duše.

Komu jsem život vzal, mohu zas dát;

Tebe však raději trpce zřím lkát,

roniti perle zřím z oka,

v loktech než jásati soka.“ –

„Běda! co’s pravil? jej vzkřísit máš moc?!“ –

„Nejsi-li mou, nebuď jeho!“ –

„Naděje zář a přec zoufalství noc!

Navrať mně miláčka mého!

Navrať jej! všecko, co mohu, Ti dám.

Svobodu Tobě-li navrátit mám?

Žehnati věčně chci Tobě,

probuď jen hocha mi v hrobě!“

„Svobodu!? – Bez Tebe ničím mi jest,

s Tebou jen blaze mi v hloubí.“ –

„Život můj žádáš?“ – „Tvou lásku.“ – „Mou česť!“

„Šťastna, jež se mnou se snoubí.“ –

„Žíti? – a bez mne? – já bez něho dál? –

Sladký je život, však trpčí je žal.

Bez lásky žít – smrtí samou! –

Sliby Tvé, slova Tvá klamou.“ –

„Nevěříš? – Nechceš? – Nuž lásku mou znej!

Třeba se na věky trudím,

jedno jen objetí pro vždy mi přej:

hocha Ti milého vzbudím.“

„V náručí Tvojí?! – Jen jednou! – On živ! –

Hřích-li, co z lásky! – Ó, učiň ten div!“

„Po lanu spusť se v tu skrýši,

z tekoucí vody dej číši.“

Dívka, hle! z věže, kde žene se proud,

číše již plna jest moku.

Zpět zase pospíchá ve tmavý kout,

v lana již spouští se oku. – –

Řetězů řinkot a jásavý ryk,

ticho – pak dívčice úzkostný křik. –

Rámě co jeho ji jímá,

druhé, hle, pohár již třímá.

„Svobodo! lásko! ten přípitek vám,

krůpěj tu žíznivé zemi!

Svobodu, lásku již dobytou mám,

provalte proudy se zděmi!“

Přetéká číše, v ní prameny řek,

bortí se stěna, jíž nezmohl věk,

v zpěněné vlny se kácí;

vodník se s nevěstou vrací.