Vodník, stařeček.

Pod skalou v hlubinách řeky,

vodník, prý, stařeček snil –

Nahoře Vyšehrad dumal,

v Podskalí bodrý lid žil.

Na večer, život když utich,

lidskou tvář na sebe vzal,

se džbánem pro pivo chodil,

poseděl, žertům se smál.

Ve shodě s bodrým žil lidem,

vodníka každý už znal;

mládež, když povykovala,

hlavou jen pokyvoval.

Za noci, vlny když řeky

měsíce ozářil jas,

na jezu u mlýnů sedal,

zelený česal si vlas.

Česal vlas, naslouchal hudbě,

toužná jež s ostrova zněla,

vodníka za letních nocí

hudba ta rozcitlivěla.

K břehům zřel, vzpomínal časů,

zašlých, jak město se mění –

s povzdechem v říši svou vodní

nořil se v stesku a snění –

V hlubinách, v říši své vodní,

vodník tu život svůj žil,

s vodou mu uběhla léta,

o mládí uprchlém snil – – –

Životu na řece uvyk –

na mladá ve vlnách těla

z hlubin zřel shovívavě,

v jiskřícím světle jež dováděla.

Za nocí vlahých, kdy jarní vzduch svěží

naplněn touhami, vůní byl bezu,

– Holaho, Vltavo – toužnou prý píseň

slyšet moh’s vodníka v hukotu jezu –

Pod skalou v hlubinách řeky

hastrman, stařeček snil –

Nahoře Vyšehrad dumal,

v Podskalí bodrý lid žil.

V hlubinách léta žil vodník,

v klidu tak za dnem šel den,

vodníku, lidu tak míjel

život tak tichoučký sen.

Až jednou neklidný přišel

na řeku se hlukem lid,

na břehu, na řece náhle

rozrušil staletý klid.

Podivné přivlekl stroje

supící, chrlící dým –

z tichého bouřily snění

vodníka, hlomozem svým.

Do dna se Vltavy vrýval,

do srdce skály až vnik,

jakoby kolem chtěl šířit

zmar jenom zkázu a znik.

Bez bázně hluboko vnikal

v zdivenou vodníka říš,

na kámen, kámen tam vršil

den za dnem výše a výš...

Za noci stařeček vodník

z tichých když nořil se vln,

na lidskou, podivnou práci

údivu díval se pln.

Viděl, jak člověk si razí

cestu tam do nitra skal,

dlouhý pás pevné zdi z vody

zázrakem jakoby vstal.

Viděl, jak podobu mění

břehy, kde dobrý žil lid,

navždy jak kouzlo jich mizí,

staletý břehů i klid –

Za noci na jezu sedal,

zašlých už, vzpomíná chvil,

pohled na lidské to dílo

vodníka roztesknil.

Za noci do vln se nořil,

vodník ve vodní svou říš –

Člověk až tam za ním pronik,

nebylo klidu tam již.

Nebyl už nyní tam pánem,

teskný víc svíral ho žal,

Člověk tam vítězný vpadl,

chtivě kus po kuse rval.

Zanevřel na lidské dílo,

stařeček, na lidský zjev,

dlouho už nebylo slyšet

vodníkův od jezu zpěv.

Rozmrzen z vodní své říše

nevyšel na břeh už ven,

o lidské chtivosti, zlobě

přemýšlel pod vodou jen.

Přemýšlel, s bolestí viděl,

že už tu nelze teď žít,

že nutno opustit vody

drahé kdys, do světa jít.

Jiné si vyhledat vody,

odejít, lhostejno kam –

opustí drahá mu místa,

bodrý lid na břehu tam...

O kraji od plavců slýchal,

po vodě když pluli sem,

o kraji zapadlém v dáli,

o vodách tichých i v něm.

Tiše se řeka prý vine,

klidné tam vísky jsou kdes’,

v hluboké vodě se břehy

zhlížejí, černavý les.

Mlýnská se na řece kola

točí a hučívá splav,

víly prý ještě tam tančí,

v zeleni zrosených trav – – –

Za noci bouřlivé vodník

z vody se vynoří ven –

život mu, jak ho tu prožil,

připadal krásný jak sen.

Na jezu stařeček vodník

seděl a na město zřel,

na vody ztemnělé, nitrem

vodníka teskný žal chvěl.

Na skále Vyšehrad dumal,

v Podskalí bodrý lid žil –

mladá tu prožil svá léta,

v říši své vodní tu snil – – –

Noci té rachotem hromu

ze sna když budil se spáč,

v kvílení vichřice bylo

slyšet prý od jezu pláč – – –

Jasná noc měsíčná byla,

hlavu když vodník svou vznes,

z cizích vod, cizí zřel břehy,

na břehu temněl se les.

Po vodě zářící měsíc

rozléval stříbrný jas,

u vody hastrman seděl,

zelený leskl se vlas.

„Brekeke, v říši mé vodní

jaký to vzácný je host;

po kraji dalekém, širém,

volných což vod není dost?“

„„Z daleka přicházím, brachu,

noclehu, dnes jenom přej;

zemdleným cestou mým údům,

spočinout ve klidu dej.““

„Brekeke, jaká že síla

z rodných tě vyštvala vod?“

Hastrman pichlavé zraky

vodníku do tváře vbod.

„„Lidská mně vyhnala zloba,

člověk v mou vodní vpad říš;

nestačí člověku země,

všude chce pánem být již.““

„Brekeke, starý ty brachu,

lidskou tu pýchu znám, hoj,

dobře znám, s člověkem dlouho,

po léta, vedu už boj.

Daleko po řece víry

tůně i mohly by říc’;

kolikrát člověk sem přišel,

na břeh se nevrátil víc...“

Jasná noc měsíčná, vodník

hlavou jen pokyvoval,

na život na řece v dáli

s láskou se rozpínal.

Na život jak na něj uvyk,

na mladá ve vlnách těla,

v jiskřícím světle jež dováděla – –

Po vodě zářící měsíc

rozléval stříbrný jas,

– Brekeke... příšerný dlouho

nocí se rozléhal hlas.

Samota. Pod strání řeka.

U mlýna zpívá si splav.

Na strání probírá vítr

chudou se zelení trav.

Po nočním, bezhvězdném nebi

mraky kam’s do dálky jdou,

podzimní nocí splav tesknou

zpívá si písničku svou.

Na břehu černavé lesy

vydychly hluboký sten,

jakoby ze spaní lesy

těžký byl probudil sen.

U splavu stařeček vodník

sedí a ke mlýnu zří,

v okně tam světýlko hoří,

ještě kdos ve mlýně bdí.

Ve skalách naříká vítr

smutno a teskno je kol,

jakoby všecko tu tížil

neznámý, hluboký bol.

U splavu stařeček vodník

vzpomíná rodných svých vod,

ze kterých navždycky vyštval

zpyšnělý lidský ho rod.

Na město vzdálené myslí –

jakby to jiný byl svět – – –

na rušný na řece život,

touha jej zavádí zpět...

Ve skalách naříká vítr,

z lesů se k řece schvěl sten;

černá noc bezhvězdná tíží,

všecko jak těžký by sen.

Pusté a zrádné se břehy

v nevlídných ztrácejí tmách;

daleko od břehu chodce

zpozděné zavádí strach.

Po nebi bezhvězdném mraky

černavé do dálky jdou,

ve mlýně kdosi bdí ještě,

světýlko svítí tam tmou.

Svítí a vodníka láká,

ke mlýnu stařeček zří,

smutno a teskno je kolem.

– Ještě tam, ještě kdos’ bdí – – –