Vodník. (V. Útěk.)

Skryt v hlubinách jezera tajemný hrad,

stěn křišťálem sporý jen pablesk se krad’,

co vzpomínka na slunce jasné.

Kol zelené vlny. Ni nebe, ni zem,

ni stromy, ni vánek, ni zvuk nezní sem,

kam unes’ a uzavřel na vzdory všem

si vodník své děvčátko krásné.

Jest samotna. Vodník šel na hrozný lov.

Zde za živa pohřbena v předčasný rov,

což není už pomoci žádné?

Ni dveří, ni oken, kol pevná jen zeď.

Co blýská Ti na prstu soumrakem? Hleď!

„To vodníkův prsten, on k spáse mne ved’;

kdo nosí jej, ve vodách vládne.“

Jen pokyn a stěna se otvírá hned.

Co vidí tu děvčete žasnoucí hled?

Proč na prahu síně teď váhá?

Kol nádoby zlaté, kam pohledne jen.

„Zda pravda, co vodník mi pravil, či sen?

Zda neslyším z nádob těch bolestný sten,

jenž v duši a srdce mi sahá?

Tam oběti vodníka. Hoch můj je tam!

Ba není to přelud, ba není to klam.

Nuž ozvi se, drahý, své milé.“

I chvátá kol dvorany, napíná sluch,

a kloní se k nádobám, zde-li je druh.

Však marně. Již zoufajíc dochází kruh –

hlas známý tu z nádoby kvílí.

I dotkla se víka jen démantem svým,

kov praskl a z otvoru vznáší se dým,

jak mizí, hoch milý tu stojí.

Tak bledý a smutný. Ó, radost a žal!

„„Ó, nezvídej lós můj, co vodník mne jal,

on pokrm a nápoj mi bolesti dal,

však láska Tvá vše zase zhojí.““ –

„Dél nedleme v sídle tom hrůzy, již v před!“

A kynutím otvírá hlubin se střed

z vln strnulých schody se tvoří.

I stoupají ruče až v závratnou výš,

vstříc kynou jim břehy, vždy blíže a blíž,

teď poslední skok a jsou na zemi již:

však za nimi cesta se boří.

Zde spěli si v objetí. Pláč tu a smích,

i sdíleli sobě, co zažil kdo z nich,

slib věrnosti na novo střídán.

„„Vrať vodníku prsten.““ V hloub uvrhla jej.

Tu v rákosí chechtot a ve vlnách rej,

hlas z dálí zní: „Panenko, dobře se měj! –“

A nebyl již vodník zde vídán.