VODNÍK Z PLEKENŠTEJNA.

Kolem Plekenštejna

vánek mlázím duje,

drobné zlaté listí

s bujných vršků ruje;

padá listí, padá,

popěvky si skládá,

šumí, lká a suslí

jako hovor huslí.

Slyšíte, jak šepce

kypré ono bučí?

Jak se to v něm chvěje,

jak to vůkol zvučí,

jak to lkavě zpívá,

až se les zachvívá,

a těm srnům v lese

hlas se žalem třese?

Či kdos při měsíčku

podvečerní chvílí

tak bolestně jásá

a tak sladce kvílí?

Či v tak pozdní době

prozpěvuje sobě,

nebo k hodu v mlází

lesní panny vchází?

Nejsou lesní panny,

ani nejsou víly,

by na lesním luhu

v kole poskočily,

ani to rusalky

nepřiběhly z dálky,

aby u té vody

vedly chorovody.

Ale na tom břehu

pod košatou mladkou

švarný šohajíček,

husličky pod bradkou,

zpívá si a hýká,

zlatým smyčcem smýká,

temnou hlavu kloní,

hrdlem písně zvoní.

Zelený kabátec

s rudým vyšíváním,

klobouk na tři strany,

vodní růži za ním;

po kolena spodky,

z líčí nové botky,

stužky na rameni,

v strunkách sladké znění.

Vidíte ho tamo,

v prostřed ptáků hejna?

Juž tam zase hraje

vodník z Plekenštejna,

a kdo kolem kráčí,

nutí ho to k pláči,

v srdci ho to píchá,

rozhlíží se – vzdychá.

Všetečně se kolem

ptačí chasa druží,

vypravuje divy

o maličkém muži,

o tom divném hráči,

jenž tam sedět ráčí

a zpívá pln svodu,

jak by byl z jich rodu.

Hoj, kterak ta chasa

v outlých ňadrech střádá

vše, co malý šohaj

do své písně spřádá,

a zas bez rozpravy

kloní malé hlavy,

cože asi tuší

v něžné svojí duši?

Zpívá mužík, zpívá –

pěkně zpívá, pane –

a v šumavské kraje

větércem to vane;

no, však zpívat umí,

jen to od úst šumí,

škoda jenom, škoda,

že to v srdci bodá.

Aj, cože to zpívá

šohaj při jezeru?

Poslouchejte jenom,

uslyšíte, věru,

při strun rozhovoru,

modliti se horu

a v rozkvetlé trati

potok naříkati.

Tiše! zase hraje –

zpívá – slyšíte ho?

„Bolest srdce kruší,

zbaveni jsme všeho;

jedle žal prochvívá,

krásy jim ubývá,

schnou a žloutnou v dříku

v důli od vršíku.

Zbojník pramaličký

kletou svojí prací

věkovité sosny

s horských temen kácí,

ty se v propast řítí

v bouře děsném vytí,

a hladina plesa

níž a níže klesá.

Po té horské kráse

veta juž je, veta,

jenom rudý hořec

v řídké trávě zkvétá,

samý hořec rudý,

v luhu, v pláni – všudy ,

a teskliv se chýlí

srdečníček bílý.

Všecko od nás prchá,

smutno každé hoře;

vše se chvěje tryskem

příšerného oře;

pijeť naše stavy,

tepe horské hlavy,

v hrudí se jim ryje

hněvem hrozné zmije.

Denně objeví se,

v mračný kouř se noří,

dvě ohromné oči

pod čelem mu hoří;

jeho oddýchání

rozléhá se strání,

a když dál se valí,

do jisker se halí.

Blesku podobá se

jeho strašná jízda,

jako velryb dýše,

jako vichor hvízdá;

jako hroznýš syčí,

a co se mu příčí,

jako chmýří letné

na vše strany metne.

Na vždy se ta paní

v jiné kraje dala,

Šumavu jež v zlatý

závoj odívala;

smutí duše, smutí

v divém srdce dmutí:

sen vyhoštěn z ráje

v píseň nedozraje.

Škoda krásy, škoda,

není jí, ach není,

juž se na rusalky

břízky nepromění,

a ty bílé víly,

které v květech byly,

odnes kůň ten v letu

na železném hřbetu”. –

Takto šohajíček,

k čarnému jenž zpěvu

hned husličky hladí,

hned zas plný hněvu

hbitě smyčcem smýká,

kvílí, sténá, hýká,

a co lká a hraje,

v květnou rosu taje.

A ti ptáci kolem

jako udivení

jenom ve snu pípou:

„Ach, není tu, není

bývalé Šumavy;

uklánějte hlavy,

jedle, srno, ptáče,

svatá krása pláče!”

A ty hvězdy jasné

nad jezerní stěnou

chvějí se a blednou

tou nevlídnou změnou,

a jezero zticha

bolestně si vzdychá,

když některá spadla

dolů do zrcadla.

Ticho, ticho kolem,

jenom listí suslí,

jako smutné zvuky

čarodějných huslí;

ptáci hlavy kloní,

květy slzy roní,

a ta jíva sivá

smutně v dál se dívá. – –

Prchne den, však vodník

k jezeru se vrací,

s ním důvěrné srny

a štěbotní ptáci;

tma než les posuje,

jezero se zduje –

vodník v kyprém mlází

s huslemi zachází.

Denně na svém místě

hraje v kyprém boučí;

s povzdechem si sedne,

s povzdechem se loučí,

a sen jeho milý

jako motýl bílý

tichým pološerem

letí nad jezerem! –