Vodník.

Na hrázi usedla,

věneček pletla,

vedle ní červená

slzička kvetla.

Co se to v rákosí

modrá a bělí,

jakby se ve vlnách

pentličky chvěly?

Opravdu pentličky!

To jich tam svítí,

aspoň ty růžové

chtěla bych míti!“

Dívčino srdéčko

touhou se plní:

pentličky lákavě

k břehu se vlní.

Teď jsou dvě na blízku,

už po nich sáhne!

Že zase odskočí?

Však se k nim nahne!

A zase krásnější,

ku břehu kmitla,

aspoň tu jedinou

kdyby si chytla!

Leč sotva připlynou

v duhovém jase,

jak hadi klikatě

uniknou zase.

Ona se za nimi

ručkama honí,

do vody třpytivé

kloní se, kloní.

Bože – v tom vykřikla,

jak se hloub sklání:

voda se prohnula,

zavřela za ní.

A po všech pentličkách

není už stopy;

zelený mužíček

někoho topí:

„Chytla ses, panenko,

pojedem’ spolu

v kočáře z vodních řas

do zámku dolů!“

Na břehu slzička

dokvetla za dne,

do půlky uvitý

věneček vadne.

K rybníku stříbří se

luny zář skvělá – –

Něco jak lilie

vodou se bělá.