VODNÍK

Pod pahorkem, pod zeleným

Opava se točí;

škoda, škoda nastokrát těch

jasnomodrých očí!

Pod pahorkem u potoka

děvče s matkou sedí

a do chladných bujných vlnek

s toužebností hledí.

„Nech, matičko, nech mě koupat,

pálí tak slunečko.“ –

„Chraniž Pánbůh, utopíš se,

má zlatá děvečko.“

Vábné moci neodolá,

přec ku břehu kráčí;

a již jedna hravá vlnka

bílé nožky smáčí.

„Nechoď k vodě,“ lká matička,

„vodník pro tě sáhne,

do své skleněné komůrky

pod vodu tě stáhne.“

Proč v té vodě jak v zrcadle

děvče pohled stápí?

Snad ji vlastních tváří růže,

očko modré vábí?

Ne tak – z tiché tůně jen se

bledý chlapec dívá

a kyticí čarokrásnou

na panenku kývá.

„Ke mně pojď! Ty květy ladné

všecky budou tvoje,

klenotů a perel dám ti

jako včelek roje.

Pod vodou je ticho, volno,

budeš se mnou hráti

a v mém krystalovém zámku

budem spolu spáti.“ –

Tak ji láká, by po lilji

ručinkou jen sáhla, –

ta se nahne, nožka klesne –

již ji vlna stáhla.