VODNÍK.

V barokním, řezaném rámci

Schwaigrův hastrman

se v protějším zrcadle shlíží...

Ne víc malován,

jak živ by, šklebný se blíží,

ten vodstva poťouchlý pán.

V mou práci dívá se, chechtá,

mate verš i rým,

jak měl by za lubem cosi,

jak by tkal kýs šprým...

„Vlez, hastroši, do rákosí!“

sám k sobě to do vousů dím...

A sotva že jsem to šeptnul,

k zrcadlu výš vzhléd’,

vlas zlatý, úsměv, tvář sladká,

višně zralé, ret –

což není to ku písni látka? –

mi vodníka zastřely hned.

On jistě, vím, na schodech tušil

myšky tichý krok,

že v zrcadle smál se tak blaze!

jak by do svých ok

nejkrasší dívku strh’ s hráze

ve zpěněný peřeji tok...