VODNÍK

„Příšero zelená, příšero siná,

proč pak’s mi unesla milého syna?

Co s ním chceš v hloubi, jaká v tom vina,

příšero zelená, příšero siná?

Šel se jen vykoupat, ubohé dítě,

proč jsi jej poťouchle zdrhl v své sítě?

A byl tak hodný a byl tak milý

a já ho ráda mám z duše své síly.

Příšero zelená, příšero siná,

k tobě jdu, prosím tě, navrať mi syna!“

Z hluboka zní to, checht a smích,

bubliny perlí se v prsténcích.

A chraptivý chrčí z dola hlas,

jakoby smál se pekelný ďas:

„Nechápeš, duše, bloudící v zmatku,

vzal jsem ti syna, neb chtěl jsem matku.

A tak spoř kletbami a tak spoř láním,

věděl jsem jistě, že přijdeš za ním!

Znám lásku matky pro svého syna,

tož přijde ti vhod i ta příšera siná!“

A sotva dořek’ – vzmach a skok,

za matkou zvířil se jezerní tok.