Vodníkova nevěsta.

Seděla dívka z večera

Na květném břehu jezera,

A kvítí smutná trhala,

Vlnám je do lůna metala.

„Vy vlnky přijměte lásky květ,

A neste ho rychle v jinší svět;

Mne svět hořejší netěší,

Kde láska vždy cos pohřeší.

Tatíček dobrý v hrobě spí,

Macecha laje a zlořečí;

I družka zlá mne zklamala,

Milého mi z náruče vydrala.“

Tak dívka lká i běduje,

Vlnám svůj nářek svěřuje,

A vlnky křepké podtají

Důvěrně jí cos šeptají. –

Co děva v srdci tajila,

To vlna vlně zradila.

Zaslechna Vodník pláč děví,

Na hladině vod se objeví.

Tvář bledá, vlasy zelené,

Na hrdle perly hlazené,

Korály vzácné u pasu

Množí vodníkovu okrasu.

Kloníť se k dívce, lahodí,

A slova sladká prohodí:

„Ty děvo sličná, pojď a pojď,

V palác tichý mne doprovoď!

Palác můj jasný, průhledný

Na křišťalových sloupech ční,

V něm lahoda i pohova,

Jak jen pomyslíš, hotova.

Tam družky najdeš laskavé

A hračky skvostné, blýskavé;

Ku hrám i rychlým posluhám

Na sta děvic po vůli mám.“

Posloucháť děva svodný hlas,

Zpomínajíc na lásky čas,

I dí na mysli zmámená:

„Ty můj jsi – já nevěsta tvá!“

A řkouc to, milému vstříc letí,

Držíť ji vodník v objetí,

A voda, když to uzřela,

Nad nima se rychle zavřela.