Vodníkova pomsta.

Když sváželo se dříví s hory,

ta podvečer se stala věc:

stál na jezu a čekal vory

kýs chlapec: no, byl topělec!

Ten s jezu volal na voraře:

„Zůstaňte tam, zůstaňte tam,

dnes pod jezem vrat u polštáře

hod velký: svoji svatbu mám!

Té nerušte mi, hola, hola,

juž k břehu přistaňte, nač dál!...“

„Což, stanem?“ starý vorař volá,

však mladý u vesla se smál.

„Eh, klučík jakýs žert-li tropí,

stát jemu k vůli máme-liž?

tím ze mzdy ztratíme půl kopy;

jen dále k cíli, chutě již!“

„Slyš přece; znám to z dávných zvěstí –

a v těch je mnohý poklad skryt –

vždyť zítra s odpočatou pěstí

lze promeškané nahradit!“

„To tak! Jen dále, smlouva káže!

Jak zlekat můž tě taký klam?..“

„Klam? slyš! Zas křiče zvedá paže:

Zůstaňte tam, zůstaňte tam!

Dost, zaraz, neveslujme dále!“ –

„Jdi, starý,“ vece mladý zas,

„snad do opravdy? Ale, ale,

dnes sjedem přece mnohem snáz!

Jeť voda právě pohodlna,

vor jako hračka splyne z vrat!...“

„Mníš, do rána že spadne vlna? –“

„Líp pomýšleti na převrat!

Jen dál!“ – „Nedáš-li na má slova,

tak jeďme, dřív však seřiď prám –

a... slyšíš? mužík volá znova:

Zůstaňte tam, zůstaňte tam!

Tak jak?“–„Dál, dál!“–„Nuž s bohem dolů“–

a starý vorař dělá kříž!

„Hej, vesluj!“– „Na jezním jsme kolu!“

„Víc opři se!“– „Vždy jde to tíž!“

A mladý o veslo se vzpírá:

„Eh, taký spropadený kůl,

zpět nelze také, kýho výra,

mně praská veslo... zle, je v půl!“

„Nuž vezmi týč, dej pozor přece!“ –

„Kůl naráží mi na houžev,

už dlaně nestačí, ni plece...

tak!... stržena jsou pásma dřev!“

„To scházelo!“ – Vždy hůř a hůře,

leč první vor, jenž starce nes’,

i navzdor osudné té zdůře,

přec ze vrat konečně se svez’.

Hůř veslaři: vztáh’ ruce obě,

chyt’ špalku se – leč proudu tok

strh’ stranou jej a v divé zlobě

jím mrštil o vrat zděný bok.

Kol voda zbarvila se širá,

leč v proudu šumění znik’ ston.

druh starý po mladém zpět zírá;

„Hej! rány Krista! kde že on?“

Hoho! kde jsi? slyš! je ti snáze?...“

tu vodník vynořil se z vod:

„Tam plove mrtev vedle hráze;

toť trest, že přerušil nám hod!“ –

Dál nejel starý: „Kam to svezu,

co topělcův zde rozbil hněv?“ –

lkál na voru, a v šumu jezu

zvuk houslí slyšel, smích a zpěv!