Vodomet.

Mé srdce jako vyschlý vodomet,

kde píseň vody více neozve se,

kol něho nešumí již ptáků let,

jen chvílemi se do nádržky snese

sežloutlý list a zvadlý bílý květ.

Již neprocítí onen sladký děs,

kdy v nitru proud mu zvučel hudbou fléten,

jak stříbrný stvol stoupal do nebes

a vznášel květ, jenž z diamantů spleten

na slunci jiskřil; pusto, ticho dnes.

A když se duše nad ním nakloní,

zří v hloubi spadlé květy akacií

a ztuchlá vůně v tvář jí zavoní

ze žlutých listů, které dole hnijí

s haluzí sváté loni, předloni...