Vodopád.

Jak zvony hučíš, do hrobu kdy zvoní,

jak z mraku hrom, kdy nad krajem se honí,

ó vodopáde, proudů tvojich var

mně vždycky věstí beznaděj a zmar.

Již mlčí struny, které do tvých šumů

tak žalně zněly s porostlého chlumu,

a ruku, která harfu ladila,

jíž kryje černá, chladná mohyla.

I malá loď, jež za každého rána

letěla vzhůru, svěží rukou hnána,

i tmavý vlas a bílé rameno

v tvých pěnách zlých již na vždy pohřbeno.

S tvých břehů hledě v mlhy pod svou nohou

do dálky myslím, duši na ubohou,

a tomu, co mi sladký věsti klam,

já nevěřím již a se posmívám.

Ó vodopáde, dokud tvoje dumy

znít budou temně v zpěvné jara šumy,

bez bojů, lásky, slz a rmutných běd

náš nikdy nebude ten širý svět.

Jak zvony hučíš, do hrobu kdy zvoní,

jak z mraku hrom kdy nad krajem se kloní,

ó vodopáde, proudů tvojich var

mně vždycky věstí beznaděj a zmar.