VODOPÁD.

To nádherný moh’ býti vodopád!

Měl v mohutný se oblouk vyšinouti

a střemhlav dolů sletět blesknou poutí,

moh’ srn a jelen pít u jeho pat,

a ve výši moh’ kroužit orel vzduchem,

kraj celý znít moh’ písně hromným ruchem

a cizinec, jenž stavil by zde krok,

něm zřel by ve vod var a věčný tok.

A zatím proud se třepí, ubožák,

ve stružky mezi kapradinou steré,

tu zabral se půl do opuky šeré,

a sotva z něho napije se pták;

ba sotva za motýlem v honu včela

nad pěnou jeho v letu zabzučela,

skryt mechem pod ním dál se zarývá,

jen pláčem slzí skálu polívá.

Kdo kolem jde, ten se tu nestaví,

těch málo, kteří zahledí se v mžiku

do řas a trávy, drobných do krápníků,

jež tvoří v mechu zdroj ten slzavý;

náhodou básník prameny ty spící

na srdci matky země zpívající

ve věčně smavém, svěžím lupení

jen uslyší a nejlíp ocení.

Proč, ptáte se? On srovnává své žití

s tím proudem; to, co jest a co moh’ býti.