Vody přítelkyně.

U vod chladných bloudívala,

a žalostně naříkala:

„Vody chladné, vody siné,

škoda lásky, kdy pohyne,

škoda lidské duše krásné,

když jí skalí žití jasné!

Vody chladné, vody siné,

srdce, duše přítelkyně!

K vám se moje slze lily –

vy jste jasnost zakalily;

k vám mé těžké vzdechy spěly,

vy jste žalně zašuměly;

u vás květ mé lásky květe,

vy jej za mne pěstujete.

Vody chladné, vody siné,

bídné matky přítelkyně!

Povídá si lid po tichu,

že prý bloudím v těžkém hříchu,

povídají nahlas lidé,

hříšné tělo z vod že vyjde!

Vody chladné, smilujte se,

přijměte mne, zamkněte se!“

Vody chladné ji přijmuly –

ještě nad ní povzdychnuly.