„VOGELFREI“ (IV)

Pak okno zůstalo už často otevřené.

A slunce svítilo, jasné a rozzářené,

a bylo pod mrakem, déšť jenom na spadnutí.

Pták nikdy neulít’, šel do své klece s chutí.

Leč kdysi hnulo se cos v ptačí dušičce.

Snad zpíval venku druh, snad přišla tesknice.

A křídla slaboučká tu nabývala síly.

A v oné podivné a jedinečné chvíli

pták náhle křídla zdvih’ a rozletěl se výš’.

– – Klec prázdná zbyla tu a ptáka neuzříš.