VOJAČKA.

Pách ornicí, stájí a železem

a dýmem střelného prachu;

dosud ho nosím v srdci svém

v rozkoši, bolesti, strachu.

Přišel, jak neštěstí chodívá,

jak divoké zvíře když skočí;

zašeptal slova mazlivá,

pohlédl prudce mi v oči.

Z očí mu touha hleděla,

předtucha osudu zlého...

Přišel a kýv a já věděla:

na věky věků jsi jeho!

Přišel a kýv a já musela s ním,

v proud se tak sebevrah řítí...

kdykoli přijde a kývne, oh, vím,

bez hlesu musím s ním jíti.

Duše má zahoří divokým snem,

zaplane plameny hříchu.

V krutém a vášnivém objetí svém

vonící ornicí, železem,

udusí stud můj i pýchu...

Jako by tušil, čím srdce mé vzkvétá

za nocí dusných v horečných tmách

v podvečer žhavý a uprostřed léta

překročil našeho stavení práh.

Jako by tušil mou nejslabší chvíli

v podvečer dusný, můj divoký host

bez jména, neznám a přece tak milý,

pojednou přede mnou ze země vzrost.

Bez jména a přece sladšími jmény

v lásky snech milenec nebyl snad zván –

nepozván a přece tak pohoštěný:

nad smrtí, životem všemocný pán...

Polibky prach jsem slíbala s tváří,

lože mu ustlala pro lásky sen,

v loktech ho hýčkala v měsíční záři,

krásu i mládí jsem dala mu v plen.

Všechny mé dary vzal s úsměvem, němě.

Neřekl: rád tě mám; neřekl: dík!

Jako hlas polnice přived ho ke mně,

z loktů mých vyrval ho polnice ryk.

Za jejím signálem odešel s plukem...

Jak by mi žhavý nůž do srdce vnik!

V bezesné noci teď s ryčným tím zvukem

zaléhá našeho dítěte křik...