VOJÁK DOMA.

Mlčící stíne, jenž visíš na patách mých,

jako bys tlumit chtěl ozvěnu lidského kroku,

proč jsi tak ochladl, zvadl a ztich?

Proč plížíš se za mnou a krotce se lísáš k boku

schlíplý jak pes, když se výprasku bojí?

Proč jsi mne přestal už vésti?

Zmalátněls pohodou mou? Už v zenitu stojí

slunce našeho štěstí?

V úsvitu života mého šel napřed tvůj protáhlý zjev,

jak vyzáblý seržant, jenž k útoku řady své vede.

Tehdy jsi nebyl tak plachý, když bubny nám vířily krev

a polnice křik ji bičoval do tváře bledé,

když spěli jsme za tebou, osudný předouce děj

v hrůze, kdy obrátíš k nám svůj neznámý obličej.

Nebylo souzeno před nepřítelem

ti pohlédnout v tvář a přikrýt tě chladnoucím tělem.

Po létech v domově sladkém tě nalézám u nohou svých,

krotkého vysloužilce, jenž sytí se minulostí.

Je poledne. Celý svět zkrotl a zvadl a ztich.

Láska nás při plných talířích hýčká a hostí.

Když temný tvůj stín se mihne v kadeři milé,

tím žhavější vypluje z mraku pak slunce přítomné chvíle.

Oč v mladosti víc jsi, démone, srdce mé mrazil,

v tvém vybledlém stínu dnes polibky o to jsou sladší...

Silnější kdosi tě spoutal a s výše tvé srazil,

zamlklý rozkoše přisluhovači!

Ale až k západu slunce se skloní, večerní stín

života mého stát bude za mými zády.

Najatý vrah, který čeká, až ovoce zrady

dozrálé padne mu v klín.

Mlčící stíne, jenž visíš na patách mých,

tak lhostejný, zvadlý a šedý,

až přijde má hodina, naposledy

vyjdi ze zálohy zrádné a přede mnou staň!

Cherube mladosti mé, ohnivý anděli boje,

ukaž mi tasenou zbraň,

než padne na prsa moje!