VOJENSKÉ KRČMY.

Naproti velkým kasárnám,

kde císaři a Pánu

sta slouží mužů s porte-épem

a trpělivých kmánů,

v ulici, kterou světili

kdys velikému Čechu,

dnes vedu tě se podívat,

děvčátko, pro potěchu.

Ty stále ještě vzpomínáš,

jak do přísah květ voní

a kterak slzy padají

v loučení pod jabloní.

On na vojnu Ti odešel,

když jeseň rvala listy,

Ty věříš: on se vrátí mi,

jak odešel, tak čistý.

Naproti velkým kasárnám

a v ulici tam dále

se zotavuje dnes tvůj hoch

po práci v službách krále.

Jej uvnitř zříš, když jdeme kol,

v jak mléko bílém vzduchu,

tvář jeho vidíš opilou

s čepicí slezlou k uchu.

V ulici živou valí se

změt zdivočilých tonů.

A do nich od večera hrá

činda, činda, čindadrá

třeskot orkestrionu. – –

Ty jenom tomu rozumíš:

„Můj hoch se mi tu zkazí,“

já domů jda však přemítám,

kdože jsou jeho vrazi.

Kdo štěstí Tvého vrazi jsou,

kdo na jatka je vleče

a tato silná, zdravá krev

pro koho vlastně teče.