VOJENSKÝ HŘBITOV V ELBASANU

Hřbitůvek řecký, terasovitý

vedle jak bělavé stádo oveček

poklidně odpočívá pod cypřiši

uprostřed křovin a vysokých květin:

a kdyby smrt byla skutečně spánek,

nikoli zchladlého života proměna v život horký,

zde by se jistě snilo a dřímalo sladce

v kvetoucí zemi.

Naši však, do stanové zabaleni plachty,

v pravidelném obdélníku leží

v řídkém stínu několika oliv

v půdě vyholené, urovnané,

ve studených, sražených hrobech;

právě vprostřed zadní zdi je kaple,

vyžehlená, pagotická kaple,

právě vprostřed přední zdi jsou vrata

široká dost pro čtyřstupů pochod,

vpravo vlevo v šiku stojí hroby,

vpravo vlevo v šiku stojí kříže,

stejné kříže, stejné hroby chladné:

v uniformě šikovatele tu

právě vprostřed smrt se zastavila,

ruku zdvihla, řízným hlasem vzkřikla:

Vergatterung!

Jednou jen, jednou došel jsem až sem,

soucitná příroda neměla dosud kdy

zelenou aspoň travou políti tuto jizvu

pod hájem olivovým. –

Řek jsem si: Lépe by bylo

u cesty hrbolaté vysoko v průsmyku Grave

sám a sám ležeti v díře pod těžkým kamením,

splynouti zakrátko beze stop s divokým krajem,

kde roste vavřín a jalovec, zimostráz, habr,

beze stop zmizeti –

než v tomto obdélníku míti jméno a kříž –

a nedovedl jsem snu svého připojiti,

snu básníkova ke snění mrtvých:

poznovu slyšel jsem smrtelné chropoty,

jimž uniknouti nebylo možno,

poznovu viděl jsem oči obracející se v sloup,

tomuto poslední doušek vody jsem nesl,

onoho páchnoucího kladl jsem do rakve –

mrtvoly smutné a ohyzdné

tu pro mne v přísném pozoru ležely

a nesměly ani ceknouti,

aby snad nežalovaly. –

Cholera z jedné strany a malárie z druhé

u vchodu stály vzpřímeny,

strnulé ve tváři žluté a zelené –

a salutovaly mi,

když jsem se do polí rozběhl,

na útěk zahnán...