VOJEVŮDCE.

Je to pro tu smutnou dráhu náklad jistě pestrý:

vojsko, čuby, inženýři, milosrdné sestry,

ikony a v jejich nitru ostatkové svatí...

Všecko hodlá podle stavu za Rus bojovati.

Vojsko, čuby, inženýři, popi vodkou tupí,

s jedinými svého druhu naběhlými trupy.

Kapely a kotly, děla, prapory a miny,

naplněné ke ctí boží smradlavými plyny.

Koně, voli znečistění, teskný kádr pluků,

vše chce k dílu přiložiti nohu nebo ruku.

Popi, voli, vojsko, děla v jednom poutu pevném.

Ještě žije stará pýcha jako pode Plevnem.

Ještě žije, jako žila, srdce v prsou pálí,

máme ještě od té doby zaschlé generály,

myté krví moslemínskou, naložené v soli,

s nimiž můžem v pravou chvíli objevit se v poli,

injektovat vojsku hrdost: „Pozor! pravá, levá.

Já byl kdysi pobočníkem otce Skobeleva,

súčastněný, ponořený v každou jeho dumu,

já jsem z našich komandantů nejspíš při rozumu,

já jediný mohu znáti, jak se ta věc dělá...“

Vojsko, čuby, inženýři, popi, koně, děla...