VOJÍNŮV NÁVRAT.

Jen touhy, vzpomínky šly rodným jeho krajem,

svůj domov vzdálený jen v teskných vídal snech,

jak dávná pohádka minulý život zdál se,

když na pochodu šel, usínal v zákopech.

Jak láska mladých let minulost zjevila se

a bílým kynula do dálek ramenem,

a v rodný vedla ho kraj ve snu přede dnem – –

A teď se navrátil. Jej domov vítal písní

a květem bělostným rozkvetlých ze zahrad,

a jemu bylo tak, jak dávný druh by z dětství

svou ruku družně mu zas na rameno klad’.

Teď tedy vrátil se v nezřený domov dávno,

šel jeho cestami jak ztracený by v snění,

a vše to pohádka jak byla by jen krátká,

sen krásný, který snil a bál se probuzení.

V svou náruč rozchvělou chtěl sevřít kraj ten zkvetlý,

a dosud zjitřená ač bolela ho rána,

do srdce smír se klad, závratná v duši radost,

jak v žití nikdy dřív, jak nikdy nepoznána.

Teď tedy vrátil se. Zrak jeho kolem těkal,

jak motýl nad květy a v sladkém opojení –

co všude ztajeno je kouzla, divné krásy,

na toulkách domovem zřel nyní v udivení.

Jak děcko zvědavé teď dotýkal se všeho,

a stromy po kůře jich drsné hladil dlaní,

pohledy objímal vše v náhlém roztoužení,

a věcí slyšel hlas jak mluví k srdci jeho,

a pole zelení se zavlnila hebkou,

na lukách k slavnosti jak rozeseto kvítí,

zpěv ptáků sladší byl, jasnější bylo nebe,

a slunce, zdálo se, že usměvavě svítí.

Po ránu do oken strom starý jemu kýval,

do kraje, k obzorům se vinouc zvala cesta,

do polí, podle vod, v den rozhořelý sluncem,

a v dáli lesknouc se mu kynula věž města.

Kraj rodný, rozkvetlý ho úsměvem teď vítal,

a pole úrodu jak dřív zas slibovala,

jež dlouho čekala až domů navrátí se,

by zas je obešel jak dřív jej nyní zvala –

A domů v podvečer když potom navracel se,

to obraz známý zřel a jemu teď tak milý,

jak často v cizině se zjevoval mu ve snu,

dům skrytý v zeleni to, rodný jeho bílý;

nad střechou modravý se vinul kouř a stoupal,

okénka nízká vstříc se vlídně usmívala,

muškátem, myrtou – hle, a třešně ještě kvetla

před okny jako dřív z let dětství přítel starý.

A večer v hasnoucí když zlaté záři světla

se tiché sunuly světničkou bílou kroky

stařenky schýlené, zvon dozněl po klekání,

když nízkým oknem zřel na náves v tichu šera

jakoby zasněnou a kraj se v dáli ztrácel

tak známý, rodný kraj utichlý za večera,

tu poklid blahý mír se v srdce jeho vracel,

jak děcku bylo mu teď, na klíně jež matky

bezpečně usíná a vše je dobře zas.

A kouzlo podivné se vkrádalo mu v duši

těch prostých, bílých stěn, jak nepoznal je dříve,

s úsměvem naslouchal když do ticha se ozval

ze starých švarcvaldek kukačky milý hlas.

Teď tedy vrátil se a po dědině chodil,

tak trochu udiven, jak po dlouhém by čase,

po řadě dlouhých let a teskných z cizí země

do svého domova, hle, navrátil se zase.

A tolik milé mu těch byly známé tváře,

jež doma zase zřel a pohledy těch vlídné,

kdo jeho vítali a tichým štěstím záře,

a s láskou mozolné tisk nyní jejich dlaně

a jeho pohledy a prostá jeho slova

jim děla tolik, že on vzpomínal tam na ně.

A v družném hovoru na večer na práh domu

tak dětsky hovorný přisedal každodenně,

a dnů již minulých vzpomínal v stínu stromu

a na vše, zlý jak sen co leželo už za ním,

na hroby druhů svých, již spí kdes’ v dálné zemi,

pod křížem prostičkým jak zrobili jej v spěchu,

a na ty, dávno už kdo oplakáni všemi

zmizeli, jak by vír je zhltil bouřné doby.

I z jejich kraje tam už mnozí padli v boji

a tráva zarůstá jich opuštěné hroby.

A potom odcházel rozteskněn vzpomínkami

a sotva uvěřil, že osudem mu přáno

vzduch dýchat domova, naslouchat písni plesné

s níž skřivan k nebi vzlét’, by zdravil nové ráno.

A radost vzrušenou svou do polí nes’, strání,

pozdravem mladosti hlas kukačky mu zdál se –

ach, mladost – poprvé teď zavzpomínal na ni,

jak by se vrátila, to děcko dovádivé

a ruku v ruce s ním bloudila rodným krajem,

jak v oči její by se díval důvěřivé. – –

Teď tedy vrátil se a domova vzduch dýchal,

a rodný jeho kraj ho písní vítal z šera,

tou písní domova, jež výskala i lkala –

děvčata zpívala na stráni za večera.

A domov jeho byl jak tichá, dobrá žena,

jež věrně čekala až domů navrátí se,

a duše znavená, tou láskou utěšena

zas novou radostí, nadějí ozdravěla – –

Svá pole obcházel a paže jeho znovu

rozkoší práce se novou silou chvěla.