VOJNA. (I.)

Hvězdy se ranní třpytí.

Na kraji vsi už svítí.

Matička snídaní vaří.

„Tak je to, když jsme už staří!“

a pláče a vzhlednout se bojí –

na vojnu syn se strojí.

Svítá už, svítá, Bože!

Tatíček vstává s lože,

hledá cos, šuká a šuká,

nacpal si dýmku a puká,

a dýmka mu chladne, až zchladla –

snad do ní slza padla?

„Ach, pláč ten na nic platný!

Vždyť jsem přec synek statný!

Ať je jich na mne i dvacet,

zdráv se já k vám budu vracet.“

A dále se na vojnu strojí,

na čapce fábor trojí.

„Zdráv se já vrátím domů,

nebude dlouho tomu,“

praví a srdce v něm hne se –

matička snídaní nese.

„Jez, pojez, můj holúbku bledý!

Snad je to naposledy.“

A div že sluchu věří,

jde, pláče blízko dveří;

tatíček puká a kašle,

synek už samá je mašle.

„Ach, vždyť se já zdráv vrátím domů,

nebude dlouho tomu!“

Na návsi chasa zpívá,

hudba jí přiladívá –

na okno udeřil kdosi:

„Nač tolik kdesi a cosi?

Ej, ať jsi už, bratříčku, venku!

Za našu svoboděnku!“

Upadla dýmka k zemi,

tatíček stojí němý,

synovi žehná už čelo.

„Zpívejme, junáci, smělo!

I tam, matko, nebe se klene,

a milá? Zapomene.“

„A vždyť jsi nepojedl!“

matčin tu křik se zvedl,

na prsou štkajíc mu leží.

Do jizby chasa už běží.

„Ej, ať jsi už, bratříčku, venku!

Za našu svoboděnku.“

„Neplačte do krvava,

vy, moje sivá hlava!

Všudy se nebesa klenou – “

Z dveří se junáci ženou.

Už na horách silněji svítá,

jitřenka mdle už kmitá.

Na horách slavně svítá,

skřivanů na sta vzlítá,

rosa, kam pohlédneš, leží.

Celý kol svět je tak svěží,

v tak slavnostním, zroseném tichu,

jak by v něm nebylo hříchu.