VOJNA

Zvěstuji vám pověst veleslavnou

o velikých půtkách, lítých bojích.

Jak když reci mečem v útok mávnou,

valte se, ó, šiky veršů mojich!

Kníže Jota vpadl na území

Ce a Es a Zet, kde samovládce

Ypsilon byl pánem uznán všemi,

a ta panství zabíral si krátce.

Oj, ten rozruch v Ypsilona říši!

Moudří rádci pozváni hned k trónu,

hledán v knihách, které žraly myši,

pádný důvod v prospěch Ypsilonu.

K Jotovi pak poslové se brali

se vzkazem: „Již vzdej se! Nám jen patří

panství tato, důkaz dokonalý

uložen je, kníže, v knihách Bratří!“

Se smíchem však Jota přijal zprávu:

„Staré škváry! Páchnoucí jen hroby!

Spojím kraj ten s kraji všechněch Slávů,

zabírám jej právem nové doby!“

Na to k válce Ypsilon se strojí,

postavil svým vojům v čelo Janka,

Jotovo co vedl vojsko k boji

mladistvý a chytrý vůdce Hanka.

A boj strh’ se zuřivý a lítý

jako proti Tatařínu kdysi,

jenže místo mlatů pádných v štíty

dopadaly na lbi – pravopisy.

S druhem druh se v smělé seči utká,

druhu druh čest, klid i jméno trhá,

i sám Jungmann, jehož děsí půtka,

do řady se za Jotisty vrhá.

Hněvkovský se za Ypsilon bije,

prapor vojů Jotových zved’ Chmela,

Ziegler v řady Jotistů zmar sije –

stále větší šarvátka a mela!

Ajta, Janek jako orel letě,

Hanky nechá, jinam šine oči

a již cválá ku vítězství metě,

na Jungmanna směle zaútočí.

Ale ten se statečně mu brání,

rána sterá na Janka již padá,

a tu couvá rychle do ústraní,

kde je jisto, jeho Milost rada.

Nerozhodnut boj byl napoprvé.

Na bojišti zříti jenom spoustu

roztrhaných kněh a místo krve

zem se černá kolem od inkoustu.

Zachmuřen dlí ve svých věrných kruhu

vojevůdce Janek v hlavním stanu,

bobek pochval přátel svých a druhů

přikládá si na šrámy a ránu.

Víc však pálí než ta rána, bozi,

půl že z věrných nezbývá mu ani,

k Jotovi jak přeběhli již mnozí.

Věru, jiných bude třeba zbraní!

Zemský správce po své síni chodě,

na list myslil, jejž měl na svém stolku,

Vídeň ptá se, zda snad o svobodě

nesní Češi, tajných není spolků.

Co jen napsat? Člověk nikdy neví...

A vtom list mu sluha přines nový:

Ví-li, jaké v Čechách vzplály hněvy

k zkáze vlasti, ba i říše – kdo ví?

Ti a ti – kéž přísný trest je zdrtí! –

tropí plno nesvárů a hřmotu,

ypsilon již odsoudili k smrti,

po c, po s, po z píší jotu! –

Ve smích propuk’ vážný zemský správce,

smích jím třásl dlouho, smích vždy větší,

a pak sed’ a napsal Vídni krátce:

„Spěte klidně – není nebezpečí!“