Vojna.

Na nebesa hledíc,

Trpké slzy cedíc

Krásná Lína seděla;

Vůkol utrápené stály

Černé lesy, příkré skály,

Řeka smutně hrčela.

Zvěř a ptácy oněměly,

Jakby nářek slyšet chtěly.

Kde jsy milý! kde jsy?

Slyšte hory lesy

Zarmoucené dívky hlas.

Kams se rozkošného těla

Ušlechtilá kráso děla?

Navrať k milence se zas!

Po tobě mé srdce touží,

A se dnem y nocý souží.

Přes blednoucý líce

Tekly slzy více

Panně hořem strávené;

Sotva mdlobou hlavu nesla,

Oko haslo, ruka klesla,

Srdce mřelo zemdlené;

Jakby u vidění byla,

Pomateně promluvila:

Bože! jaké zmatky!

Vidím hořet statky,

Lid se hrnout v dravý boj.

Běda kráse člověčenství!

V neunavném násylenství

Smrt ran rozesýlá roj,

Řady hynou, jenž co skály

Proti nepříteli stáli.

V mysli roznícené

Bouřemi se žene

K laskavému příteli;

Najednou se v běhu staví,

Pronikavým hlasem praví:

Ustaň vlasti mstiteli!

Podiž k srdcy upřímnému,

Ulev duchu zmoženému!

Hleďte mstiví dracy!

Můj se milý vracý

Vítěz z vojny zůřivé.

Co se na mne škaredíte?

Zamračeným nezděsýte

Okem panny bázlivé.

Méholi jste milka chtěli?

Vám se růže nezarděly.

Nebudu se více

Mořit za měsýce

Pro milého slzami;

Pěkné upletu sy věnce,

Sviji v kytky pro mládence

Plané růže s chrpami,

Ruce sepnouc na zem kleknu,

Vezmi čisté kvítky! řeknu.

Vida, co se děje,

Milostně se směje

Mladík ke mně nakloní,

Růží zardí se mu tváře,

Z očí bleskne lásky záře,

Sladký hlásek zazvoní:

„K srdéčku se přiviň mému!“

„Přivinu se k srdcy tvému!“

V tom se panna chtěla

Doteknouti těla

Rozmilého mládence;

S užasnutím trhla sebou,

Vzdychla hořce: Půjdu s tebou,

Neubíhej milence!

Ach! kam letíš širé kraje

Milý duchu probíhaje?

V plném pomatení

Hledíc na vidění

Zhrožujícý zoufala.

Mráz jde po mně! mezy katy

Hocha s krvavými šaty

Opět patřím! zvolala.

Stůj ó divoký, stůj kate!

Neutínej hlavy zlaté.

Již již nemá stání,

Vytržená shání

Po milém se mládency;

Volá, prosý, vzdychá, pláče,

Ruce spíná, kleká, skáče,

Sahá zvadlém po věncy;

Škubá věnec, mezy mlázý

Každý zvadlý kvítek házý.

Vidím, vidím blesky,

Slyším hromů třesky,

Běda, padá milý můj!

Chraň ho dobrotivé nebe!

Řekni Bože! prosým tebe,

Smrtícýmu hromu: Stůj!

Darmo prosým; milý klesá,

Hrdý vítěz nad ním plésá.

Řkoucy hrůzou trne,

Teď se na ni hrne

Sýla perných bolestí;

Jakby lidi usmrtiti,

Světy chtěla rozbořiti,

Hledí divá v neštěstí.

Jako dračice se staví,

K vrahům svého hocha praví:

Patřte na své činy!

Že jste švarné syny

Vyváděli do boje,

Otců, matek proklínání,

Poraněných bědování

Nedají vám pokoje;

Msta se strašná na vás svalí,

Pyšným Bohům slávu zkalí.

Již se země třese,

Neboť anděl nese

S nebe ortel smrtícý,

Svědomí zlé na vás šlehá,

Neustupná skála lehá,

Svírá srdce bouřícý;

Jděte do propasti, jděte,

Trapte se, a denně mřete!

Takto v zůřivosti

Žehrá na vzteklosti

Bojovníků škodlivých;

Sýla mdlého těla vadne,

Srdce roznícené chladne

Vírem bouří svárlivých;

Ztrápená jen hořekuje,

Tichou žalost obnovuje:

Kde jsy milý! kde jsy?

Plačte semnou lesy,

Plačte hory, doliny!

Pukni srdce! Žádný z lidí

Na tom světě neuvidí

Milka slabé dívčiny.

Zašlať rozkoš má a sláva

Jako parnem outlá tráva.

Potok slzý cedí,

Smutně vůkol hledí,

Jakby hocha hledala.

Jde a vzdychá: V krátkém čase

Najdu na věčnosti zase,

V němž jsem štěstí skládala.

Ohlíží se; skrze houště

Kráčí zdlouha v mrtvé pouště.