Vojna.

Bílé archy, na nich černé skvrny,

rozlétly se do měst, tichých osad,

slétly na nároží domů, chalup,

ostrou bělí zabodly se v oči.

A ty černé skvrny cosi mluví

o vrahu a o společné vlasti,

o krvi a o mstě; vzduté větry

mluví o nutnosti zemřít bez váhání,

o hrdinné smrti na bojišti,

o důvěře v Boha, v sílu zbraní.

Klubko mužů, žen i malé děti

s krky vzhůru k předu vztaženými

chápou jenom zpola, co tu psáno;

ale v mozku, v srdci zabodlo se slovo,

jediné, co ze všeho si vzali:

Vojna! Vojna bude! Vojna! Vojna!

Muži v oči sobě pohleděli,

ale spatřili v nich jenom strach a bolest.

Zablábolí cosi... Kletbu? Díky?

Jako opilí pak odcházejí domů.

Ženám oči v slzách zaplavaly,

bolest škubla rety, mluvit nelze.

Jen to strašné slovo v mozku bodá,

klesající nohy domů žene.

Děti rozběhly se jako střely,

bosé nohy zvedly sloupy prachu,

malé botky rychle zacupaly;

hoši s divně planoucími zraky,

děvulenky dusící se pláčem

prudce vlétli domů, bez pozdravu:

„Mami, mami! vojna bude, vojna!“