VOJNARKA.

Hle, prosté ve svém osudovém tkání

to selské drama – jaký zázrak předvídání!

Byl na vojně. Snad krvácel, když milá

mu věrnost v lásce bezděk porušila.

Jak bývá, přinucena lakotou

svých rodných, provdala se za starocha

a žila, v tichém boji s tesknotou,

svým povinnostem. Měla děcko, hocha;

a skryté lásky, jež jí v srdci plála,

v něm náhradou teď synku svému přála.

Když vládla statkem synkovým co vdova

i matka, tu se z vojny Antonín,

jsa lačen pomsty, vrátil do domova

a vstoupil do služby co čeledín

k ní, své kdys Madlence. A duše její

– v té pravdě hluboké své čistoty –

když na srdci, tom věštím čaroději,

se dozkoumala světlé jistoty,

že láska nevyhaslá plá v ní znova,

a vidouc denně, šťastná nastokrát,

že Antonín má její dítě rád;

když byla svá i volna, byla vdova:

ó, jaké scény krásy zlatě ryzí

tu Musa tvůrčí živě vykouzlila!

Tu mněls, že každý stín z těch duší zmizí,

jichž osud láska trojí sjednotila.

Ctil milenec teď v milence i matku,

a slunné štěstí zářilo jim k sňatku.

Leč jinak osud chtěl. Prv lehký stín,

pak hustý mračen shluk se srazil k bouři,

neb zvojačilý, bujný Antonín,

jenž v krve potocích a v palby kouři

cit v sobě otupil, a dobrodružnost

i smělou neřest zvykl ctít co mužnost,

své vášně, jež se kryly utlumeny,

zas vyburcoval v pusté hýření.

Tu rázem haslo štěstí čestné ženy,

i selhal každý kročej k smíření.

Buď on, buď syn! Z té krušné křižovatky

ji vyprostilo srdce pravé matky.

On, zvrhlec, v oběť vášní mrtev klesl,

ji nad vášeň cit nejsvětější vznesl.

Ó, tragedie čistá, spravedlná,

pravd výstražných a smírných zvěstí plná!

Jak tušila jsi z čtvrtstoleté dálky

to strašné dědictví, tu kletbu války,

jež pro tyranské chtíče césarů

svá stáda robů, v zbroji hodné pekla,

k orgiím vraždy hnala, hnusně vzteklá,

květ lidstva hyzdíc v hordy barbarů;

jež milionům otrávila žití –

i duši – puchem smrtných výparů

a sketstvím třaskavého hromobití

i pohledem na trýzně Lazarů...

Ej! Zapíjely se ty dojmy bědné!

Nač bol? – Ať raděj hlava zpitomí!

Tož hýřilo se v zákopech den ze dne,

až omámil se cit i svědomí.

A bodláčí jak šíří semen chmýr,

mor války přivál morovinu v mír!

Hrůz války syt, svět válčí o rozkoše

i zisk! – Dav bludných na skloněné ploše

se sváží v bahno, víru v lidství ztrácí

i v božství! Nechá řádit Smrtonoše

v doupatech bídy. Zákon dobra kácí;

zlu v odpor spoléhá však na hastroše.

Ó, kdy to divé štvaní doburácí?

Kdo zachrání rod lidský očistou?

Kdo poděděnou kletbu války zmaří?

Kdo mízou lásky uzdraví a zjaří

a květem obalí souš bezlistou? –

– Hle „Vojnarku“! Co dí to lepé drama?

Že matka, vtělená jen láska sama,

ta čistá, svrchovaná, v obětovných vznětech

svět obnovovat může nevinou vždy v dětech.