VOJSKO S PRAPORCI

„Jsi hrozná jako vojsko s praporci..“

dí píseň nejsilnější z písní všech.

Však vojsko s praporci ?.. Však vojsko s praporci!

Svět žen – a srdce jejich – plné krve,

a krása očí mandlových a jedu plných,

nejohnivější révo – lásko i poesie,

kam jest vám utéci, kam zabloudíte dnes

před vojskem s praporci?

Nezabloudíme ni nezbloudíme –

vstříc mu jdem’... spěcháme, příliš spěcháme..

Pod stráží praporců nalezne srdce

sladkosti na bozích vymodlené.

Že je tak hrozné – vojsko s praporci?

Unese všecko srdce mé!..

Krev a to, čemu hrůza říkáš,

rubín že hrozný je v koruně

praporce mého?

To že mne do pekel odsuzuje,

z podsvětí vodu že píti budu,

protože srdce jsem bláznivé?

A potom, prý! Potom.. Zlá nenávist lidí..

Auguři praví moudře a těžce,

zdali se srdce, vznešené srdce,

za praporce krve nezastydí?..

Ne, nezastydí. A zač se stydět,

přišlo-li v kraj náš radostné vojsko

s praporci!

Kohouti zpívají dnes dříve než jindy,

do rána sedmikrás jsou tu myriady.

Víš, děvče, ta moje strašná nábojnice

smrt nese. A pod ní je srdce.. a láska..

a ještě mnohem více.

Pro tebe – lásku! A ďáblům – smrt!

Nejněžnější, která jsi byla

a nebála se’s ohně –

musel jsem jím projít, jsem spálený a šedý

vždyť také tys’ jím prošla!

tím žárovištěm, jež doutná v zemi naší

tisíc let –

viď, že ses nikdy nebála, nezalekla

vojska svého, vojska s praporci?..

Proč bych se bála? Praporce staré

barev nejkrásnějších,

jas, oheň i klín země krystalický,

praporce zuřivě, mocně a jasně

vlají nám nad hlavou!