Volající věk.

Slunce se k horám schylilo

po jízbě růže rozlilo;

Na matku padá jeho zář

a nachem zdobí dívky tvář.

A z dáli co zní zvonění,

stařena trvá v modlení,

A večerní to zvonění

dcerušce kyne ku snění.

Slunce se skrývá za hory,

dívka má s srdcem hovory.

S milým svým opět hovoří,

jak ondy v plese v Záhoří.

A horoucně s ním hovoří,

jak ondy v chladném nádvoří;

Polibky na ret horoucí,

mírnily prochlad vanoucí,

a třeba tvář teď ubledla,

choroba v ňadro usedla,

dívku nic nyní nebolí,

vždyť v duchu s milým šveholí! –

Za horu zašel krásný den,

v dědiny stoupá tichý sen;

a tiše kráčí jako stín,

tak tajů pln, jak chrámu klín.

A bledá dívka ještě sní,

a sní, když matčin hlas jí zní:

„Dívečko, pojď již, bude čas!“

a prchl sen – – a ticho zas!

Uprchlý sen jde nocí dál, –

a dívka, – odkud hlas volal.

U matky státi zůstala:

„Matinko, co si’s žádala?“

Z myšlenek máť se probírá,

na dítě žasnouc pozírá,

A v její hrudi citlivé,

tušení vstává traplivé:

„Bůh všecko zlé od tebe vzdal,

můj hlas tě dcero nevolal.

„Chraň tě mé dítě nebes vděk,

„neb, jenž tě volal, tvůj byl věk.

„A koho věk již zavolá,

„šťasten je, když mu odolá.

„Třikrát věk volá člověka,

„oběti až se dočeká.

„A kdo se ozval po třetí,

„stane se jeho obětí!

„Bůh tě chraň takém ve bludu,

„zlému bys ušla osudu,

„Sám Bůh vše zlé od tebe vzdal,

„matce by nebyl z toho žal!“

Takto řkouc dceru objímá,

bolest jí duši projímá.

Dívka sní dlouho do noci,

mať prosí s nebe pomoci.

A denně dívka sní svůj sen,

a Boha prosí máť co den.

A tak jim přišel jarní čas,

v zahrádce květou růže zas’.

Dívce se růže rozvíjí, –

na líčku však dvé lilijí.

Povadly růže svou dobou

Lilje však zkvítaj’ – chorobou.

Brzy i léto odletí,

a zem již vítá podletí. –

Chodila dívka po lese

mníc, že jí zdraví přinese;

Nemůže zdraví dáti les:

i v něm již ztichnul všecken ples.

Svadl šat, jímž se odívá,

Lkavý jej vítr prochvívá.

A tichem lesním zní již hlas:

„dívečko pojď již, bude čas!“

Slyšeti hlas ten v podlesí,

zvuk jeho dívku poděsí.

Utíká z lesův příkrovu,

utíká žasnouc k domovu:

„Matičko, lůžko připravuj,

po druhé zval již věk mne můj!“

Matička lůžko připraví,

a bledá dívka sínaví.

Ráno se Bohu poroučí,

večer se s matkou rozloučí.

Za horu když jde krásný den,

poslední dříme dívka sen;

Tiše je, nic ji nebolí,

vždyť v duchu s milým šveholí.

A co tak tiše ještě sní,

mírně hlas její jizbou zní:

„Milý zve – – jdu již – – již tě čas!“

povzdechne – a již ticho zas’.

Matka dlí mrtvé v objetí,

řkouc: „Věk ji volal po třetí!“