VOLÁM SI BRATRA.

Utrpení mé, mé poddanství

s každým už dechem Hrůzy se krátí.

Ale až přijdou hrobaři tví,

Hrůzo, kdo život mi vrátí?

Ten kdo mne pokořil, sluhou mne zotročil,

na mé se usadil hroudě,

přece chtěl, abych se do smrti plahočil

na věků překrutém soudě.

Léta mi uběhla, jak jsem sloužil

v lopocení vždy stejném.

Ale já po svobodě již toužil,

po vlastním domovu hřejném.

V chvíli té zase vzpomenu,

že jsem kdys bratra míval.

Zase jej zavolám po jménu,

pastevcem byl a zpíval.

U ovcí zpíval si, strakatých krav,

pokorný sluha boží.

Ozvi se, bratře, jsi-li zdráv,

volám tě, bratře, ožij.

Kdysi se často mi zdálo,

o život oběma že nám hrálo.

Ale teď věřím v žití,

bratře, jejž ztratil jsem z mlada.

Pro nás že slunce zas svítí,

země nás bude mít ráda

vyděděnce chudé.

Snad se k nám hlásit bude.

Mlčíš? Snad nežiješ. Když jsem volal,

neozval se mi tvůj známý hlas.

Pak už jsi jistě mrtev, tě zdolal

slabounkým stébelkem čas.

Ozvi se, bratře! Kdo tě též mučil?

Sebezapírání kdo tě učil?

Jakou řečí promluvit smíš?

Můžeš se hlásit k srdci mému

a zda hlasu roztouženému

ještě pak porozumíš,

jako tehdy, když rozešli jsme se

dvojčata za horským předělem v lese?

Za sliby, za sousto, za peníz

koupili tě tam, ty nevíš, čís’?

Umíš snad jako já snésti

potupné rány pěstí?

Nebo že mlčíš, tě hrdlo svírá

krvavá vrchnost tvá?

Nevíš, že jedna krev, jedna víra,

jeden cíl bratři jsme dva?