Volání.

Zle je nám Tatrancům kolem kol,

beťáři v pouta nás jali,

sokolích srdcí peroutky

do čista ostříhali;

ach pro nás už ani ta slunéčka zář,

pro nás jen nuzotou vybledlá tvář –

bože, to zebe i pálí!

Jindy, toť výskala radostí

rodina tatranské síně,

drobné se štěstí zmáhalo

večer v lip košatých stíně;

dřív Slovák jen myslíval sílu a květ –

pravšecko zapadlo, plno mu běd,

nuzotu hýčká si v klíně.

Pomozte, kde jste kdo, juž je čas,

shlukněm se jako ty mraky,

v jarní když době pohrozí

obzoru žhavými zraky –

a ne-li, to po různu v národů svit

vypláčem v krůpějích život i cit –

a Slávy svatozář taky.