Volání do hor.

Oj! hory, hory, vrchy nebetyčné,

vy strážné štíty naší otčiny!

Ční na temenech vašich strmé skály

a u pat vašich zejí rokliny.

Z vás trčí trosky rozvalených hradů

a balvanových v lese kamenů,

a s boků vašich vesele se řine

svit potůčků a bystrých pramenů,

jenž na svých cestách srázných, kamenitých

svou smaragdovou vodu rozpění

a prudkým pádem o skaliska ostrá

ji v nejdrobnější prášek promění.

Jak krásně jest tam za letního rána,

kdy slunce mlhy trhá, rozhání,

kdy světlem, teplem život rozdávajíc

jde vysokostí svého poslání! –

Ten velkých ducha povzletů se zbavil,

kdo cesty trudné na vrch neváží – –

Tam vírný vichr provádí své reje,

a blesk jak třtinu kmeny přeráží –

Tam sladko slýchať lesní melodie,

to tajemné, čím lesy hovoří,

to, čím se může těšiti duch český

jen ve valašském, našem pohoří,

kde dálky otčiny se otvírají,

kde do všech směrů rostou nebesa –

Ví Pán Bůh, jestli může býti pro nás

ráj zemský bez hor, vod a bez lesa?!