Volání za životem.

Ven chci, ven! – Pusťte mě, lidé, z té těsné a prokleté klece,

kde nikdy v kletbách a temnu nezřím dne ani;

tady je dusno a mrtvo, vzduch plesnivý prsa má vraždí,

rezavá na zhublé chřestí pouta mi dlani.

Pusťte mě, lidé!

Ven chci, ven! – Pusťte mě, bídní, z té těsné a prokleté klece,

tu straší samota, družné lekají krysy,

oko mé znavené nocí se v temnotách nemůže uspat,

kde hrozné nestvůry pekla od stropu visí.

Pusťte mě, bídní!

Ven chci, ven! – Pusťte mě, vrazi, z té těsné a prokleté klece!...

Ha, ticho příšerné!... Volnost nesvitá pro mě? –

jak, že vy nechcete? – chachacha, sprostím se sám bez vás taky –

ta stěna šedivá, pás, hřeb – a bude po mně...

Pustíte, vrazi?...