VOLÁNÍ ZEMĚ

Mne pozdravují hodiny,

zrak dálkou krajin dýchá.

Z líbezné mojí roviny,

vod, olší, ticha.

Mých mrtvých teplým úsměvem

se slunce hlásí ke mně.

Ten pocit je mi objevem:

posvátná země.

I nad mým srdcem jarní den,

skřivani ve vysoku.

Já nevím, čím jsem okouzlen.

Cos volá z roků.

Cos volá ze země a z hor

a z pramenů a z hlubin.

S kameny tvorů rozhovor.

Šept lip a dubin.

To musí u mne ticho být,

že sám se ztrácím sobě,

a takový až slavný klid

jak v slehlém hrobě.