Volání!

Tmavo! v nebi ani tečka –

Rúna smutně pláče,

hned, jako ta vlků smečka,

hned jako to máče.

To ne Rúna, to je Sláva,

nockou cestu razí,

korunu si vyhledává,

co jí vzali vrazi.

Z Vyšehradu znějí tklivá

o půlnoci slova:

„To je ona!“ v kraj se volá

s křesla Mojmírova.

Slyšíte, ty žalné zpěvy?

Neslyšíte? běda!

tož vnuk bude bez úlevy,

jako býval děda.

Tož bude vám na porobě

dcera, jak dřív máti;

hoj, spojme se v jedno, brati,

chcem ji vyhledati! –