Volení.

Ať Samohrdku k vůli věnu,

An nouzy může výhost dát,

Kdo chce sy volí za svou ženu:

Na lícých jmění je jí znát;

Ta v srdcy nepůsobí změny,

A nemá s zlatem žádné ceny.

Též Slávky, jejíž příbuzenství

A slovútný y vzáctný rod

Pomohliby mně k důstojenství,

K hodnostem přelezt mnohý schod;

Nežádám: jest syc děvče hbité,

Však přitom tuze rozmanité.

O Vtipku v umělosti zběhlou,

Jenž na loutnu zná libě hrát,

Obrazy kouzlit v roušku jehlou,

Nechcy se s jinochy též drát;

Jest v umění syc tuze znalá,

Však víc než třeba vychytralá.

Mne Květka, jejíž krásy chvála

A pověst táhne hochů roj,

Byťby se sebe lepší zdála,

Stkvostnější sebe nesla kroj,

Neděsý: krása prázdna ctnosti,

Neplodí pravé blaženosti.

Ach! tebe Bělo! srdce velí,

Ač nejsy nejsličnější z všech,

Nepatří tobě statek celý,

A nečetla jsy chumel kněh:

Ač nejsy z slovútného rodu,

Zdaž v očích ctitele máš škodu?

Však prázdna pejchy, nádhernosti,

A jiných dvorných, stkvělých chyb,

Jsy tichá, šetříš sobě ctnosti,

Vštípeny jsou ti bystrost, vtip.

Tě jedinou sy duše volí,

Okřeji: srdceli tvé svolí!