VOLI.

Tak táhnou vůz, co noha nohu mine.

Jen zřídka zazní pacholkovo „ejho!“

Rozumná moudrost z velkých očí řine,

klid nesmírný a odevzdanost ve jho!

A já jsem zmítaný

svobody touhou,

proklínám tyrany,

porobu dlouhou,

řetězy chřestím,

odkrývám lež,

pohromu věstím

na bídnou spřež,

na prahu žaláře

plivám jim do tváře,

prosbám se nepoddám,

hrozbami pohrdám,

v jitra i v západy

vymýšlím úklady,

jak bych je odhalil,

jak bych je povalil

a jak bych národu

vydobyl svobodu.

Okovy bratrů mých

řežou mi srdce,

otrocky jejich smích

v mozku mi vrce.

MUSÍM já jejich

provazy strhat,

i kdybych vlastní

život měl zmrhat:

Musím já bojovat,

řvát jako lev,

pěst musí vzdorovat,

vřít moje krev!

Já musím!

Přes slova otcova,

přes slzy matky,

přes prosby sester svých

nemohu zpátky!

Já musím!

A voli táhnou těžký vůz svůj zvolna,

vzor otroctví a ponížení hovad,

za věchet slámy všechno dát jsou volna

a otrokářům lidstva němě posluhovat.